... krásnější než hory můžou být jen hory ...

Fotky jsou ZDE

27.10.2017 sobota

Ve 4 budiček, skáčem do plechovky, jedem do PA. V Bratislavě jsme včas, takže jdem na pivo a borovičku. V krčmě zjišťujem, že se tu stále může čudit, pivo stojí víc jak euro a Slováci jen zíraj, co jsme za národ „Kokota slovenského stě si zvolili“ (Babiš - je čerstvě po volbách …). Jedem za 90 centů na letisko (bus 61) a už jen čekáme až FlyDubai zvedne kotvy ve 14:20 (letenka cca 16200).

Dubai 21:45. Procházíme pasovou kontrolou, páč chcem do města a pak uléháme za lavičky ve vstupní hale.

28.10.2017 neděle

Letí nám to až ve 12:30, ale nakonec do města nejedem. Byli bychom tam jen cca 2h a to se nám zdá málo. Šmejdíme kolem terminálu. Je krásně teplo. Naproti přes autostrádu je nějakej bufet. Lezu tam a jsem mezi domorodci, nic ve srozumitelným jazyce. Jediný čemu by mohli rozumět, je faláfel. Chlap u kasy se ptá, esli ho chci. Já na to, že mám jen kartu, žádný dirhamy. Tu neberou, dostávám dobrotu zadara. No tak děkuju!

A už zas v letadle. To Dubaje to trvalo 5:30h a bylo jídlo, teď cca 4h do KTM a bez jídla. Veeeliká nuda.

Kolem 19:00 jsme tam. Doma jsem na netu vyplnil víza a mám vytisklý nějaký kódy pro úředníky, aby si to našli. Nejdřív ale vyplnit imigr. kartičku a zaplatit 40usd. Kód funguje! Víza do pasu a jsme v Nepálu.

Měníme 100usd, odmítáme první taxikáře, až před barákem se necháme lanařit. Ofiko taxa je 750, nabízím 500. Chvilka smlouvání a jedem za tydle prachy. V Thamelu mu ukazuju číslo na hotel. Mám sice plánek, ale to zas nedovede přečíst on. Volá do hotelu a vysadí nás opravdu u něj. Chce ještě bakšiš, ale nic hochu, 500 musí stačit.

Hotel Yala Peak zajištěnej přes hotel.com za 12e/2os/2noci. Pěkně nás vítaj a dostáváme krásnej troják s oknem na pavlač ve 3. patře, hajzl, sprcha na pavlači. No luxus, podle popisu jsme měli za ty prachy dostat špeluňku bez oken s malejma postelema.

Schazujem rance a chvíli šmejdíme po Thamelu. Všude outdoor krámy s nízkejma cenama (… no zas tak nízkejma nee). Vracíme se na cimru a padáme vysílením.

30.10.2017 pondělí

Jdem do Tourist Office (TIMS) pro permit a TIMS. Podle mapy.cz to jde hladce, za 20min jsme tam. Palác se zahradou, dole úředníci. Jeden tiskopis mám staženej a vypněnej z netu, druhej vyrábíme na místě. Jsou potřeba celkem 3ks foto a kopie pasu. Oba poplatky cca 40usd/os. Je tu dost lidí, ale za 40min máme hotovo. Jo a dá se tu vzít schéma trasy a hlavně skvělej výškovej profil s kilometráží. Je tu kafe zdarma a čistý záchody. Chvíli relaxujem a do ulic.

V KTM se strašně práší a smog štípe do chřtánu. Polovina lidí chodí s rouškama, vůbec to není od věci. Jdem do boční ulice mezi lidi, nechávám si spravit rozpáranej batůžek u pouličního krejčího za 50rp. Kurs je asi takovej, že ceny v rupkách vydělíme 4ma  a máme Kč. Dáváme si nudle v bufáči (60rp) a pak zpět do Thamelu.

Měníme prachy (200usd), objednáváme na naší recepci jízdenku do Dumre (á 600rp = 6usd) a pak únavné šmejdění po městě, další nudle.

Nejhodnotnější zážitek byl nález nálevny s pančovanou whisky a pálivejma jídlama. Kupujem si flaštičky i na pokoj. Normálně stojí chlast dvojnásobek co u nás, ale tady to bylo 3x levnější. Pivo 600ml tu je za cca 55-70Kč v krámě. Zkoušíme IcePeak strong a je pitný. Pak přebalit ranečky a dobrou.

31.10.2017 úterý

V 6:30 nás vede pohůnek z recepce na zastávku tourist busů. Je to kousek, na ulici Kanti Path. Dokonce i místenky fungují, sedíme hned vpředu. 

Pooomááálu opouštíme KTM. Je to masakr, prach, pozůstatky po zemetřesení, silnice ucpaný a na sračky, ale pokoušej se to spravovat. Za 40min sme teprve na sedýlku nad městem a vidíme silnici v serpoškách do údolí ucpanou busama a náklaďákama. Za dalších 40 min se to rozpohybuje.

2 x stavíme na obžerstvení a asi za 5h jsme v Dumre. Málem nás zapomněli vysadit. Pelášíme prachem zpět do centra. Hned se nás ujímá hodnej strejda a když nechcem tágo, vleče nás do busu směr Besi Sahar. Je to 40km a chce 1200rp za oba a hned na ruku. Mám pocit, že špatně slyším. 132km z KTM stálo stejně. Mele s ostatními mafiány cosi o rozbitých cestách ale už ho neposlouchám a snažím se zjistit kolik to stojí doopravdy. To se daří – má to stát max. 150 (prozradili spolucestující). Teď už s tím dobrákem můžu bezostyšně vyběhnout. Tlačím ho před sebou ven z busu, nic nedostává a tiše mizí v davu.

Jedem do kopců, furt ještě asfalt. Za 1:30 jsme v centru BS. Je pod mrakem a docela dusno. Lezem hned do prvního hotelu a máme cimru za 600. Jdem do ulic na něco k snědku a snažíme se zjistit jak popojet do hor a vyměnit ještě 100usd – mám pocit, že máme málo desetitisíců rupek.

Z horního konce vsi jezdí prý jeepy.  U hotýlku (… nocleh by tu stál 500) oslovujem domorodce a ejhle, jeden z nich je vodič a zejtra v 7 tam pojede. Ale za nehorázných 2000/os za 30km do Chamje (čti Camče). Smlouvat nelze, není s kým, jeepaři jsou domluveni. Ušetří nám to dva dny pochodu v prachu cest a vlastně i peníze za noclehy.

Doláče nikdo nechce. Později se od jiných turistů dozvídáme, že bylo možné jet i busem za 300/os. Ale jen 20km a trvalo do 4h. To vám ale žádnej místňák neřekne, přišli by o kšeft s džípama.

1.11.2017 středa

V 6 vstáváme, cestou čaj a v sedm na nás mává řidič. Popojíždí po vsi a plní korbu proviantem do krámků v horách. Ještě se pokouším směnit ty dolary. Ani v luxusním hotelu s ochrankou nelze. Nakonec ale zázrak. V báru, kde se v poslední křeči ptám, si je nějakej mlaďoch bere, dostávám ale jen 95rp/1usd (normál je 102).

Pak sedáme na pytle s rejžej i my, pod nohy balík sušenek a jedem. Mrholí, ale hned to přejde. Jedem asi hodinu a závora. První chekpost, kde se kontrolují permity. Potom se mlátíme na korbě další 2h. No vlastně to je docela pohodlný a zážitek. Míjíme novou hydroelektrárnu (made in china) a cesta šplhá údolím a zhoršuje se. Pěšky by se to dalo místy obejít po původní stezce, ale ne všude. Cestu pro jeepy budovali od r.2013 v souvislosti se stavbou hydroelektrárny. Teď už je dotažená až do Jomsomu. Konec romantiky a to navždycky. Jsme rádi, že jsme si tenhle úsek projeli, ne prošli. Prachu si ještě užijem dost.

Takže za 3h vyskakujem v Chamje. Dáváme si první čaj na trase v jednom z místních podniků a naštěstí hned jeepovku opouštíme a scházíme po původní stezce dolů k řece, přes most a nahoru dolů nad řekou putujem vzhůru. Je to pěkný, v zeleni, lanové mosty, skály, vodopády. Dole hučí veleřeka, nad hlavou krouží orli, okolo mečí kozy. Stoupáme přes sedýlko a docházíme o patro vejš na pláň k vesnici Tal.

Každej druhej domek lodže. Zkoušíme jeden a čteme jídelák, páč máme hlad. A opravdu to tady vše stojí 4x víc než v údolí. Tak holt přes den nebudeme jíst. Však jednoho koně to prej skoro naučili (no ale než to uměl úplně, tak umřel). Na konci vsi se zahryznem do sušenky, zapijem vodou a pokračujem.

Další stezky vysekané do skal, lanové mosty. Následuje Dharapani a odbočka dolinou na Manaslu trek. Je tu i chekpost. Za Odarem potkáváme nosiče v protisměru. Spadli jim dvě chlebový placky a nechaj je na cestě, tak je znárodňujem. Taky pozoruju, že se živěj jumáčema rovnou z pytliku, žádný zalejvání vodou. Musim si z nich vzít příklad. Chlebový placky jsou drahý a křoupání jumáčů je nahradí. Jdeme po jeepovce civilizací dál až do Danagyu.

Potkáváme český pár z Jablonce - Miloše a Jarču. Budem mít zítra společnou cestu. Zalejzáme do Himalaya hostelu, do kterýho nás zlanařila asimajitelka na trase. 2x dalbát za 420 a nocleh zdarma. Pokojíky na pavlači. 15km

2.11.2017 čtvrtek

K snídani jen čaj za 60. Pochodujem dál. Hned za vsí cesta prudce stoupá, a když se otočíme, vidíme ze serpentin Manaslu – první osmitisícovku. Jeepovka je odvážně zarvána do skal a skáčou přes ní vodopády. Jsme u další lodge a dostáváme se na sluníčko. Snídáme a fascinovaně hledíme na Manaslu.  Ještě kus lesem po pěšině do stráně a jsme v osadě Timang.

Konečně Nepál, jak si to představujem. Kamenné domky, modlitební mlýnky, domorodci, velehory. Odtud již po pláni, lesem a mimo silnici přes Thanchok – taky moc pěknej. Potkáváme naše jablonečáky, vařej polívku. Též jsem uvažoval o vařiči – bomba se dá v Ktm koupit. Už teď litujem, že ji nemáme. Čajíky, kávička a jumáče z vlastních zdrojů by výlet zpříjemnili a zlevnili. I horká voda se musí koupit a není o moc levnější než čaj.

V Koto Qupar se údolí větví a naším směrem se otvírají první výhledy na masiv Annapuren. V krámě kupujem jumáče a naše oblíbený sušenky burbon a taky slaný keksy. Vše je asi 3x dražší než v civilizaci. Nabízel jsem za to svý skvělý cestovatelský gatě, co jsem měl na let a do města, ale prodavačka se jen smála.

Na chekpostu v Chame se sejdem zase s našimi. Rozcházíme se na konci vsi. My do termálů na druhé straně řeky, oni pokračují přímo.

Dvě betonový kóje v úrovni řeky. Jedna pro ženy, druhá pro chlapy. Docela to tu žije, hlavně v ženském sektoru, páč převažují pradleny. Krásně se vymydlím a vyperu hadry půjčeným mejdlem. Na sluníčku hned schnou. Půlkilový gatě, co za ně není ani nákup v krámě, tady nechávám. 14 dní je po horách nebudu tahat.

Chame je pěkný, sice samý hotýlky, ale příjemno. My ale máme ještě spoustu času a pokračujem na Bratang. Nejdřív krásný borový háj a přístup k řece a potom mizíme ve stínu údolí a lezem po prašné silnici do kopce. Na další terase Bratang. Ale ouha, pouze oplocené jablečné sady, sklad jablek, nějaký kancly a teahaus. Klasická lodge zde není.

Jsou 4h a jdem tedy ještě dál. Něco se naskytne. Už furt ve stínu, hlubokým údolím, cesta zasekaná do skály, pod útesy hučící řeka. Fuj to je zima. Veelkej kus jdem k mostu a pak véélkej kus do kopce. Otvíraj se nám výhledy na vomrzlý skalní plotny vysoko nad námi.

A jsme na terase o patro vejš . Na ledovejch skalách visej mraky a i tady na dně údolí jsme ve 3000m a pořádně se ochladilo. Ale konečně zas osada složená ze samých lodge – Dhikur Pokhari.

Berem tu první. Dalbát 500 a nocleh zdarma. Nejvyšší čas, je 17:30, v šest bude tma. Je kosa, prej za chvíli zatopěj v jídelně. Nad námi Annapurny, před námi první mrazivá noc. To sme se utahali. 22km

3.11.2017 pátek

Po čaji jdem mrazivým ránem na odbočku, vpravo přes řeku a po vysokohorské pláni. Je tu obrovské hřiště asi na koňské polo. A začíná zde svítit sluníčko, tak snídáme mandle s rozinkama a vodu.

Vodu berem z hadic a kohoutků , který jsou kdekoliv, kde žijou domorodci. Je z pramenů. Za celou dobu jsme se po ní nepodělali. Balenou jsme kupovali jen ve městech.

Ještě kus po pláni, borovice, cesta pro džípy daleko, ale i tak prašno. Stezky jsou tvořené prachem, který má konzistenci suchého cementu a je to nářez celej den v tom ťapkat.  Kolem poledne, když se studeně rozfouká, každý krok zvedne oblak. Cement zalejzá do bot a musím párkrát denně vyklepávat. No ale teď dobrý, stezka stoupá borovicemi a jde se po jehličí.

Vysoko nad námi je vidět obří stupa a osada. Převýšení 700m, mnoho serpošek a jsme tam. Nádherná vyhlídka dolů na pláň s řekou a zasněžené velikány okolo. Jsme v Ghyaru a traverzujem do Ngawalu. Mooc hezký vesničky. Měli jsme si to rozplánovat tak, abychom v Ngawalu spali. Je to furt na slunci a nee v mrazivý jámě jako Dhikur Pokhari. Panoramatická trasa pokračuje. Pod námi letiště v Humde.

Na travnaté pláni u potoka před námi se něco děje. I já slepouš rozeznávám obrovský ptáky. Jsou to supi s rozpětím 2m a na něco útočí. Je tam mrtvá kráva a o kus dál další. Zrovna na to z 10m civěj naši jablonečáci. Jdem si to divadlo taky vyfotit. Supům jsme úplně fuk, zajímá je jen chcíplotina. Pak jdem společně dál kolem další stupy na kopečku k nějakým barákům za vysokou zdí a klesáme prudce do doliny.

Rádi bychom se dopotáceli do Mungii. Je to nějak daleko. Jdem dlooouho údolím po rozježděné cestě zaprášení jak horníci. Je chladno, sluníčko zmizelo, svítí jen na vršky.

Konečně osada. První lodge má plno a zbyl na nás jen neútulný barák domorodců. Všude tma a zima. Ale máme cimru v patře a dole v jídelně se topí, tak nakonec dobrý. Nocleh zdarma, dáváme si pečený brambory se zeleninou za 350, dosť bolo dalbátu. Ten sem si pokaždý přidával a už ho nechci ani vidět. Zase utahaný jak koťata jdem brzo spát. 19km.

4.11.2017 sobota

Moc nespěcháme. Manang je skoro na dohled. Jdem prachem kolem kláštera Bhraga, omylem zabrousíme i do kamenné vsi pod ním. Pěkné místo, okolo skály. Snídaně v závětří na sluníčku u stupy a v 10 už jsme v Manangu 3500m.

Vesnice jak s divokého západu plná trekařů. I přes množství zařízení pro túristy si stále zachovává domorodé kouzlo. Spousta obchůdků, pekáren, dokonce lékárna a kino. Ceny nižší, než v osadách odkud jsme přišli. Kupuju nabíječku na mobil za 60kč, moje se zepsula už v Besi Sahar.

Jíťa leze do nějaký čajovny a maj i pokojíky na terase v patře s fantastickým výhledem na ledovec Gangapurna v masivu Annapuren. A je volno a budem tu bydlet za 200 (podmínka jíst u nich). Ale my máme hlad už teď a vedle u konkurence, v krásný modrý jidelně, maj somosy za 40 a pečený brambory za 140 (… u nás za 200 – dáme si je až večer).

Pak ještě prolejzáme všechna zákoutí Manangu, nakouknem i do kláštera, roztočíme všechny mlejnky, co potkáme. Odpolední činnost: Jíťa se bude opalovat na terase a já jdu dolů k řece a nahoru na vyhlídku v úrovni ledovce. Pálí mě v nose a na průduškách – azijská křipka. No co se dá dělat, asi si projdu Himaláje nascípanej.

Stoupám na vyhlídku do 3700, Je tu čajovna a panoramata ne všecky strany. Pak lezu ještě vejš ke stupě a letní osadě pastevců 3800m. Moc pěkný místo, jsem tu sám a hledím na velikány. Je jasno, ale fouká leďák.

Dole si ještě obejdu kus ledovcového jezera a prohlídnu zánovní hydroelektrárnu a ve tři jsem zpátky u Jíti.

Du se umejt aspoň studenou vodou, vyprat nějaký hadry. Snad to ještě na sluníčku uschne. Pak zalejzám do cimry pod deku, páč i sluníčko zalejzá a je zima.

Večeře v 18:30. Zatopili. Sedíme u stolu s mladejma polákama. Oba studujou (nebo pracujou) v GB a sem si jen tak odskočili. Posedáváme do osmi a hurá na kutě. 8km.

5.11.2017 neděle

A je to tady, sem na sračky, choroba se rozvíjí.

Jdem do bočního údolí směr Tilicho lake. Asi v 10 jsme v osadě Khangsar. Vládne tu atmosféra „ospalé neděle“. Na konci vsi berem vodu u domu, co by mohl být domorodá nálevna. Posedávaj tu chlapi a popíjej čajíky. Vychází paní a taky nám nabízí. Já mám slanej jačí a Jíťa si včas řekne o normální černej. Je to dárek pro turisty. Přichází další selka a nese chlebový placky a zas dostáváme. Děkujeme domorodci! Jdem vrátit hrnky dovnitř a fotíme si „černou kuchyň“.

Potom hodinové stoupání k Shreekharka ve výšce 4000m (2x lodge) a travers horskou polopouští. Je mi strašně, frkám, smrkám a pojídám nějaký zbytek antibiotik, co má s sebou Jíťa. Cesta nahoru dolu prachem, vichr a ostré slunce. Pak klesání a už vidíme Base Camp 4100m.

Okolo čtvrté jsme tam. Ceny srovnané a místo v nejlevnější kategorii je až v druhém (… jsou tu 3). Cimra za 500. Já hned padám vysílen z nemoci na bidlo, Jíťa se někde v závětří opaluje.

Večeře v 18:30. Dáváme si pečený brambory za 420 a hot vodu na čaj za 50. Nic levnějšího není. Je tu útulno, teplo, hafo lidí všech národností. Hlavně ale hodně místní omladiny z měst. Už cestou jsme jich spoustu potkali. Oblečeni jak na nedělní procházku do parku, v rukou mobily a řvoucí muzika. No apokalypsa. Až později se dozvídáme, že u Tilicha se točil nějakej slavnej videoklip a stalo se z toho poutní místo puberťáků.

Vyhřejváme se do osmi, k antibiotiku přidávám ještě brufen a hajdy na kutě. 14km

6.11.2017 pondělí

Budíček v 5. V 5:30 snídaně – teda horkej čaj a v šest jdem do hory. Je jasno, mráz, bezvětří. Převýšení 900m, má to trvat 3h. Nemoc se nezměnila, jsem furt na maděru a ve vyšších partiích, kde to je prudký, jdu jak Messner na Everest. 20 kroků, zhroutim se na hůlky a takhle se honíme s nějakým stejně postiženým turistou notný kus. Nahoře se to položí a stoupá se mírně k jezeru, jde se líp.

Okolo zasněžené velikány a před námi krásné jezero. Padám na šutr a jsem úplně grogy. Chlapíkovi co jsem se s ním předháněl, naznačuji, že mám nádchu a bolí mě hlava. Říká, že to měl taky dole v Manangu, ale za dva dny to překonal. Koupil místní antibiotika, kerý jsou 4x silnější, než užíváme my. Felčar, co mu to prodával povidal, že s takovejma dětskejma dávkama jak jsme zvyklý, by se léčil moc dlouho.  Chlapíkovi je 63, je Korejec a má budika na srdce. Od svého doktora má zakázaný jakýkoliv cestování letadlem a námahu. Tak je tady v 5050m a šťastně se šklebí.

Přichází Jíťa, nějaký fotky, sladký tyčky a dolů. To už jde samo. Vedle v masivu Annapuren se trhá lavina v přímém přenosu. No nechtěl bych tam horolezit.

Ve 12 jsme zpět v BC. Dáváme si br polívku za 320 a válíme se na sluníčku v prosklené verandě. V jednu pokračujem do Shreekharka.

Jsme tam před čtvrtou. Já hned padám na postel. Nocleh za 350. V šest večeře. Já pečený br., Jíťa nudle, ale málo! Hned halekám, ať přidaj a to se stane. Je to drahý a ještě jak pro brabenečky. Čaj, lelkování v jídelně, psaní deníčků. Wifi se zde platí, tak nic. Jdem na cimru, ještě si poslechnem cimrmany a dobrou. 16km.

7.11.2017 úterý

V sedm vycházíme a nastupujem na traverz směr Upper Khangsar. Okolo deváté jsme tam. Vybydlená kamenná osada, velmi romantické místo. Chvíli se kocháme a za další hodinu jsme na hraně kopce a koukáme do Manangu a doliny vedoucí na Thorong-La. Sestup k řece a jsme zpět na hlavní tepně. Tady už naštěstí není silnice, jen cesta pro koňské karavany a túristy.

Jdem vzhůru údolím, kupujem somosy (á 50), míjíme spoustu hospod – v jedný si dáváme horkou polívku. Procházíme Yak Kharka a Letdar a mizíme ve stínu hluboké jámy, na jejímž konci stojí Thorung Phedi.

Jsme ve výšce 4500m. Jsou tu tři lodge. Budem spát v té nejstarší a největší, kde to taky nejvíc žije. Maj místo jen v dormitoru, což je klika. Stojí to jen 50/os. Je tu zima. Voda na dvorku z kanystrů. I tuto povyšujem na pitnou – používaj ji v kuchyni.

Meju zaprášený nohy, pak jako obvykle hned padám na bydlo, dobírám poslední tabletku od Jíti, nemoc už se nikam nevyvíjí. Smrkám a chrchlám stylově jak všichni Nepálci okolo. Pálí mě na průduškách, bolí makovice. Prostě správná dovolenková pohoda.

Jíťa jde do společenky na horkou vodu – čaj. Tam je trochu tepleji – plno lidí a atmosféra jak se patří na horskou boudu. V 18:30 se tam vydám i já. Je tu i zvlášť jídelna pro nosiče s velkoplošnou TV, běží elektrika, jde wifi (placená). No prostě stylovej BC  v lůně velehor.

K večeři peč. br. za 420. Pak se hřejem u kamen a píšem deníčky a v 19:30 jdem spát. 17km

8.11.2017 středa

Den D. Vystoupáme do 5400. Budiček v 5. Čaj a v 6 vyrážíme. Nejdřív hodinovej hang do BC ve výšce 4850m.

Velká základna na kost zmrzlá ve stínu velehor. Ještě že jsme zůstali níž. Je fakt kosa. Mám na sobě všecko. Mrznou mi nohy a ruce. Vejš se ale přehupujem přes hranu na sluníčko a je hej. Sníh žádnej, karavana lidí stoupající vzhůru.

Na každym rohu číhaj koňáci na nějakou vysílenou oběť, kerou by mohli naložit a zpeněžit. I v této výšce míjíme dvě čajovny a už mírně stoupáme po pláni vstříct sedlu. Jsem na tom líp, než na předchozím výstupu k Tilichu, ale žádná sláva to není. Sotva lezu.

V 9:10 jsme na Thorong-La. Spousta práporků a lidí. Fotíme, kocháme se, užíváme si nejvyšší bod putování.

Za hodinu jdem na druhou stranu směr Mustang. Tahle část Himaláje je úplně suchá. Jen v dolinách podle řek zavlažovaná zeleň a jabkový sady. Teď nás ale ještě doprovázejí zasněžené vrcholy.

Klesáme mírně cementovým prachem, pak prudce. Míjíme zánovní modrý plechový hangáry, jsou vybydlený, žádná čajovna. Máme žížu, došla nám i ledová voda.

Po nekonečných dvou hodinách pod sebou vidíme shluk občerstvoven – nocležen. A konečně jsme tam. Ceny ve všech stejné. Nejlevnější jsou vařené brambory za 240. Tak si je dáváme. A čaj za 60. Přinesou neloupaný suchý brambory, ach jo. No ale je to teplý a posolený dobrý a zažene to hlad.

Sestupujem dál a už vidíme civilizaci – poutní místo Muktinath a vesnice níže v údolí. Jsou tu jen chrámy a prach ale hned navazuje Ranipauwa plná hotýlků, obchůdků, suvenýrů a prachu.

My blbci ale hned lezem níž do skvěle vypadající osady Jarkot. Ta je sice o dost krásnější, ale není tu žádný obchod. Jen dvě lodge. Jedna plná a druhá neútulná. Ta se stává naším domovem za 300 za oba. Dělíme se o dormitor s Polákem a židem. Nakonec to je vevnitř docela hezký, jak někde ve skanzenu.

Večer trávíme všichni v kuchyni, kde je teplo. Dáváme si pečený brambory za 280 a snažíme se pochytit něco z hovorů. Šéfik popíjí domácí pálenku (… a nenabídne ochutnat škrt jeden!) a odpovídá na otázky lépe angličtinou vybavených. Řeč jde o tom, kdy byla v oblasti Manangu dotažena cesta, elektrika, wifi. Má tam příbuzné a jezdí tam na koni. Když prý ráno vyjede, večer je tam. Thorung-La pro ně není žádný problém.

Sedí tu s námi krásná Francouzka, co studuje tibetské dialekty. Nejdřív se učila základy tibetštiny ve Franci a teď si blbne tady už asi třetí měsíc. Chodí mezi domorodce a sbírá tibetštinu.

Na pokoji zas kus cimrmanů. Jdem brzo spát. 16km

9.11.2017 čtvrtek

V 7:30 po čaji jdem. Jinovatka, ve stínu zima, jsme furt ve 3500. Místama jsou zkratky, část po fungl nové asfaltce. Je dlouhá jen asi 6km a dodělali ji v červnu.

Klesáme k řece do Kagbeni obklopeného sady. Je tu odbočka to tajůplného Mustangu. To je ale VIP oblast a permit asi za 500usd.

Hledáme nějakou potravu. Somosy nikde nemaj, kupujem si sušenky, jumáče a kousek jačího sýra. Zbaštíme to u tibetského kláštera a potom se chvíli vyvalujem  na sluníčku u řeky.

A zpět do centra a cestou a po říčních náplavech řeku po proudu do Jomsomu. Je to proti ostrému vichru, či spíše vichřici. Ve vzduchu je halda prachu ze zdejší pouště. Dá se to přežít jedině s šátkem přes pusu a v kapuci. Do tý apokalypsy ještě rejpadla budují novou silnici a posílaj písečnou bouři přímo proti nám. Skoro 3hodiny očistce, než se po 10ti km doplahočíme k prvním barákům Jomsomu.

V Old Jomsom berem jeden z hotýlků za 600 a jdem koupit lístky na zítřejší bus do Tatopani. Je to 50km za 300rp/os. O kvalitě džípovky svědčí fakt, že cesta má trvat 5hodin.

Jdem na chowmejn do jedné z jídelen a potom procházíme kolem kasáren do centra Jomsomu. Tady je spousta hotelů, obchodů, letiště. Vracíme se zpět a kupujem něco na zub a hlavně zdejší skvělou jabkovici Marpha. Stojí stejně jak rum u nás.

Vracíme se s kořistí na cimru a před busákem ještě objevujem domorodou žrádelnu se somosama a jinejma dobrotama. Za pár šupů to všecko ochutnáme a ještě berem s sebou.

Na pokoji ochutnávka kořalky a dobrou noc. 18km.

10.11.2017 pátek

V šest budíček, čaj a v sedm jsme na busáku. Jede toho spousta, no náš busik furt nikde. Tak tady v zimě lelkujem skoro do osmi a konečně přijíždí a vyrážíme.

V centru nabíráme nějakou výpravu a je plno. Prachem po říčních náplavech, nebo nad nimi po proudu údolím. Přestávka u občerstvovny a pak zastavujem u dalších bufetů a policejního checkpostu a už se nerozjíždíme.

Před námi kolona, za námi taky. Vpředu se něco děje. Cesta prý ucpaná porouchaným busem co nejde objet. Jedou tam vojáci s rejčema situaci řešit.

Už tu jsme 2h. Kupujem si jumáče – paní nám je zaleje horkou vodou a vařený vajíčka. Jdu se podívat co se děje. 300m před námi bus bez předních koleček. Tyhle džípový cesty zkousnou jenom indický busiky TATA, ale ani ty nejsou nesmrtelný. Vojáci vyrobili z šutrů a hlíny nájezd na zídku aby se to dalo objet,  a za mohutných ovací stáda čumilů se jim to daří.

Takže konečně za tři hoďky jedem i my. Řidič bravurně najíždí a s centimetrovou vůlí objíždíme stojící vrak. Potlesk, radost, že jedem. Ale ne na dlouho. V koloně se ploužíme níž k řece a stojíme znovu. Tentokrát zával.

Povidá si s námi holka, co je tu s partou na výletě. Je z nás nadšená, hlavně z Jítiných modrých očí. Dostáváme od ní jabka. Ta naše angličtina je katastrofa a tím pádem utrpení si vyprávět s kýmkoliv, kdo umí líp (… což jsou všichni).

Do závalu se zakusují bagry a za hoďku jedem. No ale výlet se nám protáhnul. Je 16:30 a do cíle ještě dvě hoďky. Serpentiny dolů, ztrácíme výšku do 1250m a za úplné tmy vylejzáme v Tatopani s asi půlkou busu.

Je tu příjemně teplo. Jdem s davem po schodech nad silnici. Zde se nachází centrum. Tvoří ho osvětlená dlážděná ulice plná obchodů a hotýlků. Vybíráme jeden. Cimérky v zahrádce za 500. Ještě jdem do ulic. Pak si dáváme peč. br. za 280 a na kutě.

11.11.2017 sobota

Vylejzáme až v osm. Na programu je balneologie. Nejdřív ale snídaně. Po schůdkách dolu k silnici. Na busáku je domorodý bufáč. Čaj, dal, vařený vajíčka, suchá placka. To vše asi za 120.

Asi v 10 berem jen pár věcí a jdem do lázní. Cestou polívka v hospodě, kde maj křídou na tabuli dlooohý menu i s mírnýma cenama.

Vlezný do termálu je 150. Na nástěnce je napsáno, že se lidi maj nejdřív vysprchovat a omejt mýdlem a trekaři dvakrát. Je to tu pěkný, dva betonový bazénky, bufet, šatny. Vzápětí zjišťujem, kerej bazén je teplejší a kudy přitéká žhavá voda. Tam si pak lebedím většinu času. Stihnem vyprat všechny hadry, na sluníčku krásně schnou. Jíťa se vymáchá i v ledovcový řece, co teče pod námi.

Odpoledne se provoz zahušťuje. Je tu spousta místních motorkářů a školní vejlet – samý holky. Máchaj se ve vodě oblečený. Opouštíme areál asi ve 4. Sluníčko zalejzá za štíty a areál se dostává do stínu.

Procházka ulicemi – jdem zas do našeho tabulového bufáče na chowmein. Potom si ještě u nás dáváme peč. br.. Baba hučí, co si ještě dáme, páč to je hlavní byznys. Má ceny skoro dvojnásobný co v bufáči. Ignorujem to. Na cimře trochu kořalky a dobrou.

12.11.2017 neděle

Budíček v šest. Po čaji dolů na silnici a kilometr po proudu k mostu. Odtud už jen stoupání na Ghorepani. Stezka je z 90% mimo džípovku. Stoupá se vesničkami, banánovníky, rýžovými políčky a lesíky pomalu celej den.

Zrovna se sklízí rejže. Všude sušej a mlátěj zrna, nebo to válcujou za pomocí krav. Je to tu moc pěkné, klid a mír, turistů pár. Ale převýšení z 1250 do 2950.

Dolejzáme na vrch asi ve tři. Už je chladno, sluníčko někam zalezlo. Potřebujem taky někam zalízt. To není problém, páč to je vlastně hotelový městečko, hafo lidu a ubytovacích kapacit asi milion. Jenže ceny srovnané na 800. Ale nacházíme za 500 v původní lodgii. Pohodová panímáma, pokojík s výhledem na velehory. Akorát tu profukuje, netěsněj okna. Doháníme to ucpávkama ze záclon.

Jdem do centra na momo za 200 do domorodé špeluňky, trochu šmejdíme po krámech. Večer ještě u nás chowmein. Ve společence se topí, je tu parta nepálských kluků a holek na vejletě. Šéfová jim prozřetelně dala pokojíky na druhý straně chodby, takže bude klid. Stěny jsou tu z milimetrovýho sololitu.

Jdem brzo spát. Na cimře zima jak v Rusku. 15km.

13.11.2017 pondělí

5:00. Čaj a vzhůru do zimy a tmy. Stoupáme po schodech v karavaně na Poon Hill. Po 15min dlážděnej plac a kasa se vstupným 50rp. S tím jsme nepočítali, prachy máme na pokoji. Počkám, až opadne dav a vysvětluju, že nemáme. Pouští nás zdarma. Za dalších 15min jsme na vršku 3210. Plno lidí, veeeliká zima. Stepujem ještě půl hodiny, než se konečně rozední. Dalo by se ohřát čajem, ale je za 150. Pak velkolepé divadlo, stoupající slunce, omrzlý rododendrony okolo nás a velehory nadosah.

Asi v 7:30 pelášíme dolů. Balíme, dáme si ještě horkej čaj a v 9 jdem po hřebeni na druhou stranu směr Deurali. Takže zas do 3200.

Už po 20min pochodu lesem na holém kopci stejná panoramata jako na Poon Hill. Tak nevím, esli bylo nutné se tam po ránu pinožit.

Jdem dál po hřebeni překvapivě se spoustou turistů a nosičů. Myslel jsem si, že to všichni točej hned přímo dolů na Birethani. Ale asi to je tak, že jdou do Annap. BC.

Hřebenovka krásná, sem tam holé vršky jak někde v Malé Fatře. Za Deurali se to ale stočí dolů a jdem listnatejma lesama podle potoků dolů, nahoru a to mnohokrát. Za Tadapani už tvalej sestup lesem ve stínu. Žádný teplo.

Konečně se dopotácíme na horní konec Ghandruku. Dlážděné cesty, samý schody. V centru zjišťujem nocleh. Domorodý nocležny hlásej plno. Ty honosnější chtěj 800. Ceny srovnané i za jídlo, draho skoro jak v B.C. pod Thorung La. Držej basu. Ale nakonec v jednom hotýlku mi ukazuje pokojík a tajně sděluje, esli bych to bral za 300. To víš, že jo! Jídlo sice není se slevou, ale neva. Dáme si jen peč. br. za 320. V pelíšku posloucháme cimrmany a dobrou. 17km.

14.11.2017 úterý

Vyrážíme v sedm po dlažbě a schodech dolů. Pak stezkami mezi domečky a rejžový políčka. Míjej nás děcka v uniformách, co jdou do školy, některý ale oraj s krávama terasový políčka, některý nedělaj nic, stojej před barákem a chtěj po nás čokoládu (… taky bysme si dali …). Venkovská idyla.

S bolavejma nožičkama konečně dosahujem úrovně řeky a po džípovce docházíme do Biretani. Za mostem spousta občerstvoven. Maj somosy za 40. Sedáme na terasu nad řekou, dáváme si i čaj.

Pak ještě pár km a jsme Nayapul. To už je ves v civilizaci u hlavní silnice. Jen na ní dojdem, jede bus a nahaněč haleká Pokhara. No to je fofr! Je to asi 40km za 40rp/os po rozbité asfaltce. Jedem to s přestávkou 2:30.

Okolo jedné jsme v centru. Potřebujem se vymotat k jezeru Fewa. Je vedro a je to dálka, ale daří se. Chvilku šmejdíme v hotelových uličkách a už máme AEZOO GH v centru dění na docela klidným místě. Je skoro prázdnej. Cena 500, krásnej pokoj i hajzlosprcha na chodbě s teplou vodou. Já hned lezu do pelechu, furt nascípanej, zmožen přesunama.

Ale máme hlad, jdem někam na nudle. Potom šmejdíme příjezerním turistickým centrem a koukáme, co bysme koupili domů za dárky. Pro mě dost vysilující.

Večer jdem na steak. Stojí 420 a je dobrej  – připraveno na litinový pánvičce, kerou pak vrazej na vydlabaný prkýnko a ještě prskající nesou na stůl. Dávám si kolu (60rp), Jíťa čaj. Pivo si pak koupím na pokoj (Everest za 240). 12km.

15.11.2017 středa

Nikam nespěcháme – městská turistika. Jdem k jezeru a vlevo okolo půjčovny loděk do parku. Stojí tu na břehu budhistický klášter. Potom do centra po krámech a na jídlo. U školy objevujem smažírnu somos a sladkejch dobrot, tak se tam napcháváme.

Pak válím ve stínu pokoje, Jíťa se jde objednat na masáž. Taky přes recepci zjednáváme lístek na zítra ráno do KTM (á 600).

Odpoledne jdem zas do města a na promenádu podle jezera vpravo. Chtěli bychom se vykoupat. K našemu zklamání se to zde neprovozuje, tak se jen válíme na břehu. Potom jídlo v domorodé žrádelně. Jíťa pak na tu vysněnou masáž.

V podvečer znovu promenáda. Otevřeno spousta grilovacích stánků a hospod i s živou hudbou. Jen to okukujem a pivo kupuju až na pokoj.

16.11.2017 čtvrtek

V šest budiček a 20min procházka na busák. Vyhledáme svůj bus a hážem tam rance. Ještě máme čas na ranní čaj a buchtu.

V 7:30 vyrážíme na celodenní pouť. Za Pokharou vjíždíme do inverze. Ponurou krajinou se plížíme prachem. Na trase projíždíme štěrkovnou a asfaltovnou – fakt apokalypsa. Všude tuny prachu. Tady bych nepřežil dýl jak měsíc. 2x stavíme na obžerstvení. Máme ze včerejška nakoupený somosy, takže hlady netrpíme a vodu jsme dostali. Před KTM se to samozřejmě zas ucpalo. Do města vjíždíme 2h. Všude rozkopáno, tuny prachu, smogová poklička.

Okolo 14té jsme v centru. Ale jinde, než jsme nastupovali. Musíme se trochu zorientovat podle mapy a pak už trefujem Thamel. Jdem z druhý strany, než je náš Yala Peak a zkoušíme nějaký hostely. Buď drahý, nebo špeluňky bez oken. Takže berem za vděk osvědčeným Yala. Noc za 800. To, že jsem chtěl při odjezdu, ať nám to rezervujou na návrat a domluvil předem cenu, zabralo. Moje jméno je na tabuli a cena platí (… je vidět, že chasník by nám rád naúčtoval víc …). Já se válím se svou nádchou. Jiťa jde kupovat nějaký šály. Doufám, že se neztratí.

K večeru razíme oba. Daří se nám najít špeluňku s pančovaným chlastem a ostrejma jídlama. Jenže Jíťa hučí, že jídla jsou moc ostrý a kořalka moc pančová. Nějak se ji změnily chutě. Před 20ti dnama ji to nevadilo. Mě to neva ani teď. Hlavně, že mi to vypálí zanícený trubky.

Cestou zpět se ještě stavujem na momošky a já už se jen potřebuju dostat na pokoj, líznout si kořalky a usnout.

17.11.2017 pátek

Nemusíme vstávat, čeká nás jen město. Razíme směr pamětihodnosti a nejblíž je Durbar Square se svými svatyněmi. Ale ouha, ono se to platí a chtěj 1000rp/os. Místní nic. No nakonec tam nějak prokličkujem. Prolejzáme chrámy, co jsou přístupný. Spousta toho spadlo při zemětřesení, něco se opravuje, většina staveb je podepřená klackama aby se nerozpadla. Do toho svatí muži a milion holubů. Nasáváme atmosféru, snídáme v zastrčeným bufáči somosy a sladkosti s čajem.

Před 12:00 jsme na pokoji. Musíme ho opustit, rance na recepci. Potom ještě několik okruhů Thamelem, nějaký jídlo, somosy za 15 na cestu do letadla, nákupy dárků a zmoženi se dovlečem v 16:00 do recepce.

Trochu dobalit rance a protože máme čas, kašlem na taxi a jdem zkusit mhd na letiště. Mělo by to jezdit ze zastávky Ratna park, což je 15min chůze. Tady ale nic, prej někde za rohem. A je to Old Bus Station z druhé strany parku. Na dotaz bus to airport nás nanavigujou do nějakýho a jedééém. Asi 30min a jsme tam, ptali jsme se spolucestujících, kde vystoupit ale lze to i poznat z okýnka (míjí se např. Airport hotel). Vystoupí se v normální městské zástavbě, akorát z jedný strany ulice je za zelení zděnej plot okolo letiště a vstupní brána.

Hned naproti hafo bufáčů. Tak si tam sedáme a objednáváme zas nudle – chowmein. Cesta stála 50rp pro oba, zbylo dost peněz. Nakonec to utratíme za sladkosti a čajíky. V sedm jdem na letisko, ve 22:30 odlet. Zas vyplnit odletové kartičky a bez dalších komplikací skoro na čas startujem.

18.11.2017 sobota

Okolo druhé vylejzáme v Dubaji a jdem si najít místo, kde dospíme aspoň do sedmi. Mezi lavičkama odletovýho terminálu už jsou napáskovaný nějaký arabský rodinky i s dětma, ta se přidáváme. Ani se špuntama v uších to není nic moc spaní, ale lepčí, než se mlátit na židličkách.

Letět to má v 9:10, ale dlouho sedíme na dráze a čekáme ve frontě letadel, až na nás přijde řada. Flotila FlyDubai je obrovská a letiště nezvládá ten nápor.

Let je nekonečný, sice jídlo je, ale jinak nuda. Pod námi pustiny Pákistánu a Iránu. V dáli se rýsuje Damavánd, kde jsme byli a potom v blízkosti Ararat, kde jsme nebyli.

Opouštíme jasnou oblohu nad Tureckem a přes Bulharsko až do Bla už jsou mraky.

Bratislava. Hodinové zpoždění, ale na vlak máme rezervu. Stíháme na vlakáči dva kuřecí špízy a dva Corgoně - už jsem se na to těšil. Regiojet jede na čas a za necelé tři stovky s námi pluje do PA.

Auto je na svém místě a dokonce startuje, i když tu stálo tři tejdny na mraze. To jsem si oddechl.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu! No jsme vycestovaní ažaž.

COSSEBOU:

spaní:

Jíťa lehkou deku, já měl péřák 800gr, (použito 5x jako další vrstva) – šlo by to bez nich, deky všude byly.

boty:

Jíťa nízký Merrelly s GTX (úplně nové – ale osvědčený model) – dobrá volba (maj přišitý jazyk a nejde do nich prach). Já Scarpa Mojito . Kožený šlupky bez všech texů – indiánský mokasíny. To moc dobrá volba nebyla. Jak tam nejsou ty vrstvy textilu je v nich pod 5st. zima a nemaj přišitej jazyk, takže prach lítal dovnitř. Musel jsem často vysypávat.

Resume: stačej důkladnější nízký trekovky s všitým jazykem. Žádný texy nejsou potřeba, v tuhle dobu tam neprší a sníh není.

fusekle:

Troje tenčí, ale oba jsme to prošli (189km) v jedněch ponožkách (skoro denně praných), na noc druhý – teplý. Moje fusky byly jednorázový co sem loni nafasoval v letadle do Thajska na noc. Chtěl jsem je vyhodit hned v KTM na startu, ale nakonec se z nich vyklubaly skvělý trek fusky. Jen do velkých výšek jsem obul i ty teplý noční, ale stejně to nepomohlo – zima

oblečení:

Měl jsem 3x triko s kr.rukávem. Z toho dvě moiry (polypropylen) a jedno bavlněný. Použity dvě. Moira v horách, občas praná, BA na spaní, v civilizaci a do letadla. Mikina ke krku a tenká péřovka, lehká větrovka s podšívkou. Lehké dl.kalhoty a běžecký trenky (kraťasy). V horách vše využito denně. Podlíkačky na spaní a do nejvyšších poloh (využity i přes den, kde byla zima). Pončo Jurek (nepoužito). Čepice, šátek, slabé rukavice (chtělo to silný). Měli jsme hůlky - ty se hoděj.

jídlo:

300gr šiška trvsalámu, 0,5kg drcený mandle s rozinkama (snídaně), 4x tatranka, 4x sojsuk, kafe, čaj, cukr. Salám byl na obědy, dokupovali jsme k tomu slaný keksy a já chroustal inst. dlouhý nudle (jumáče). Když jsme snědli sladkosti, dokupovali jsme sušenky bourbon a bonbon. Voda v horách z místních zdrojů. Co pijou domorodci, je pitný (… můj názor – neposrali jsme se). Kořalka - měli jsme 0,5l a pak koupili.

Resume: co dojde, dá se koupit (… no salám v horách moc nee). Příště bych vzal vařič (teplá voda vždy a všude).

lékárna:

náplastě, obvaz, endiaron, uhlí, brufen, zbytek antibiotik, infadolan – mast na fšecko, framykoin zásyp. Použito uhlí (spíš preventivně), brufen na hlavu, atb na mou asijskou křipku. A opalovací krém. My měli 50tku na pusu a nos. Zbytek jakýkoliv normální.

peníze:

měli jsme 600usd/os na cca 18 dní. Utratili jsme každý 350 (včetně viz, permitů). Pravda – přes den jsme v horách skoro nejedli – nic nekupovali.

orientace:

mapa 1:150000 z netu, mapy.cz, výškovej profil+kilometráž (zdarma v tourist office v KTM)

technologie:

mobil a mapama.cz, foťák Sony rx 100 IV + 2x nahr. baterka (skvělej), nabíječka, powerbanka 10000 (… možná by stačila menší, nebo žádná – nabíjet se dá skoro všude)

Další postřehy:

Byli jsme tam pozdě. Sjízdná cesta až do Manangu (od r.2016), s tím spojená elektrifizace a wifizace celý trasy. Prokletí mobilů – má ho každej a často nahlas. Myslím, že romantika skončila někdy před 10ti rokama. Chtělo by to jít do jiných údolí.

Není potřeba žádné speciální vybavení. Cestičky schůdnější než leckde u nás. V podstatě to je výlet do Krkonoš trvající 12 dní, ale v jiné výšce. Já nad 4000 trpěl, ale hlavně asi tím, že jsem byl strašně nachlazenej. Jíťa s tím neměla sebemenší problém.