... krásnější než hory můžou být jen hory ...

Foto je ZDE.

GRUZIE – TURECKO 2015

22.9.2015 pondělí

Jedem autem do PA. Vlak 14:44 do BUD 20:35 (550Kč/os). Kupujem v info metru lístky 2x přestupní (530HUF) (metro) a 4x nepřestup (350HUF) (bus - i na cestu zpět na busák Nepliget). Platba kartou. Jsou zde i nové automaty na lístky, kde se dá platit kartou též. Jede se metrem (přestup Kálvin Tér) na Kobanya Kispest a busem E200 na let. Vše v pohodě stíháme (WizzAir - odlet 23:45, cena 3600Kč/2os+1bágl do podpalubí).

23.9.2015 úterý

Ráno posun času o 2hod kupředu, takže Kutaisi 4:45. Fronta u směnárny. Berem za vděk tajným taxikářem s tím, že zaplatíme ve městě, až tam dojedem a vyměníme. Dědek nás chce vzít až do Borjomi asi za 100eur a ještě nás nacpat do nějakýho spřátelenýho penzionu. Rezolutně domlouvám odvoz jen do Kutaisi a cenu 10lari za oba (cena busu). Překotně souhlasí a cpe nás samotný do dodávky pro sedm. Divný – měl by to doplnit lidma, nebo nevydělá. Furt mele o Borjomi a já furt centrum za 10lari. V půlce cesty a tohodle mletí tvrdí, že ne lari ale dolary. Kážu zastavit, že na tom jsme se nedomluvili. Vystupujem, seženem někoho jinýho. Když vidí, že to jinak nebude, cpe nás uraženě zpátky, že to on nepřipustí a vezme nás tam teda za 10lari a nevydělá. V cíli měním prachy (40e, 1e=2,67lar). Dostává domluvenou cenhttp://paml.rajce.net/Gruzie_a_Turecko_21.9._-_4.10.2015u a rozcházíme se. Ať si tyhle finty zkouší na nějaký amíky. Unaveni dohadama jdem do první putyky na spící tržnici. 2x vodka a limoška jako pozornost. Ucucáváme vodku, přikusujem rohliky z domova. Platit netřeba – celé to bylo padarok od hospodský. Tak tohle už je teda lepší přivítání.

Maršrutka směr Tbilisi jede každou hodinu. V sedm vyrážíme a vystupujem po 70km v Khašuri (cena 7l/os). V bufetu první chačapury a točený pivo a další maršrutka (za 2lari) do Borjomi. Je to turistické středisko (typu Špindl) v hlubokém údolí. Vystupujem v centru, kupujem rajčata, sýr, česnek, chleba na tržnici, pak pivo a nejlevnější víno (0,7l za 5,50lar). Pak ještě chačapury a dva lahváče. Požíráme to v parku u výstavné vlak stanice Borjomi – park. Následuje vstup do parku (0,5lari), minerální pramen a procházka krásným lázeňským parkem plným atrakcí pro děti. Jdem podle vody a opuštěného zánovního krytýho plaváku dál proti proudu. Dokonce zde jsou tur. zn. českého typu a k termálnímu bazénu to je 20min. Jsme tu. Dva nové bazény, hafo lidí, hlídá to policajt, vstup se neplatí. Voda má asi 27st. Posečená louka, zavřený šatny, lavičky, ohniště, krytý piknikoviště, kohoutek s pitnou vodou. Dalo by se tu spát. Je teprv 13:30. Válíme se na sluníčku, koupeme. Už v 16 však sluníčko leze za lesy. Na svahy ještě svítí. Asi v 17 lezem do stráně po cestě, odkud přicházeli lidi (za hřbetem je totiž silnice a nejsnadnější přístup pro motorizované). Na hřbetě ale cestu opouštíme a jdem po vršku asi 200m vlevo. Řídký borový les, listnáče, rovinka, sluníčko, klid. Tady budem spát! Usalašíme se, sýr, víno (výborný), pivo, západ slunce a víc si nepamatuju. Ujito 6 km.

24.9.2015 středa

Vstáváme na budik za tmy v 6. Musíme totiž dojít k zastávce Tba. Je to asi 4km. Úzkokolejka z Borjomi vyjede v 7:15. V osm by mohla být tam. Balení je rychlé, stan jsme nestavěli. Jdem zpátky na cestu. Za hřbetem je rovina a les končí. Stojíme na asfaltce ve vsi Sadgeri. Cesta stoupá vsí po hřebeni. Vlevo jáma – silnice a koleje z Borjomi, vpravo jáma – údolí říčky Borjomky. Stále stoupáme a už je tu cedule Tba. Prvního domorodce se ptáme na zastávku. Je na horním konci. Jsme tu. Lesoparčík a nad ním vybydlená zastávka. Jdu do baráku pro vodu a zároveň tam zjišťuju, že to má jet v 8:20. Máme ještě 40min. Na lavičce pod zastávkou vaříme čaj. Jíťu bolí zub a zobe brufeny. Postupně přicházej lesoni s pilama. Vláček je odveze za prací.

A konečně je to tu! V 8:30 se přikolíbá elektrická drezína a dva vagónky. Plno je tak akorát. Vláček se kolíbá po zalesněném hřbetu serpentinami vzhůru. Jedeme z 1200m do 1400 na cca 15km do zastávky Sakočava. Trvá to hodinu a stojí 2lari za oba. Na nádraží chvíli tápem a pak se jdem zeptat do mašiny, esli by nás vzali ještě 2km pod most – křížení s cestou do Bakuriani Andezit. Není problém, jsme pozváni do kokpitu. Sympatický mašinfíra (… trochu Alan Delon a tak trochu Steve McQueen) nás hned upozorňuje, že mašina je vyrobena v Československu (Dubnica nad Váhom). Mají jich v provozu šest. V dobách, kdy fungovala těžba andezitu jich měli 12. Koleje do Bakuriani Andezit však již dvacet let zarůstají náletem. Budoucnost trati však šéf vidí dobře. Dokud budou mašiny, vláček do Bakuriani bude v provozu. Je vidět, že je pro ně trať srdeční záležitost. Příjemný zážitek v kokpitu mašiny končí pod mostem cesty do BA. 

Loučíme se se skvělými lidmi a jdem pod el. vedením do města stínů.  Krásná vypasená krajina, háje jak z ruské pohádky a již jsou zde první chajdy hornického městečka. Je vidět, že blahobyt skončil a ti co zůstali se starají sami o sebe (pasou svý kravky), nebo pochlastávaj u vybydlených činžáků v jediným otevřeným magazinu. Kupujem pivo a výborný zákusky a dle instrukcí majitele obchodu pokračujem směr Cichidžvari (3km za kopcem). Zastavuje nám dodávka a bere nás až na konec této střediskové obce směr Aspindza.

Odtud přes sedlo vede jen „doroga dlja krupnych mašín“. U kapličky jednu takovou stopujem. Mohutný ZIL nás vyváží na poloniny. Stojím na korbě s domorodci a uhýbám větvím bičujícím korbu. Jedou nakládat seno na horské louky. Kluk, kerýmu auto patří je Řek. Vyskytnul se zde tak, že když Turci okolo roku 1920 vysidlovali statisíce Řeků mimo Turecko, někteří se octli i v Gruzii. Potomci tu žijí dodnes (pokud se v nedávné době nevystěhovali do Řecka). Kluk je ale v Gruzii spokojen, má svůj ZIL, louky, krávy. Zkoušel žít v Řecku, ale když tam udeřila krize, zjistil, že mu tam nic nepatří a v Gruzii je líp. Radí nám cestu přes sedlo do Oty (kde má dědu) a návštěvu zříceného kláštera – má to tam být velmi pěkné. K tomu ale nedojde – chcem se chvíli toulat po hřebeni a do Aspindzi dorazit z jiného směru. Vysazují nás na loukách a než ujdem 200m je tu další mašina – chlapi jedou ještě o 0,5km vejš. Pak nás varují před pasteveckými psy, kteří se nebojí ničeho. Jediná šance prý je, že je pastevec ukočíruje a nebo stáda velkým obloukem obejít. No to nás moc nepotěšili.

Stoupáme po cestě do zářezu. Teče zde potok, nabíráme vodu. Kopce vejš vypadaj dost vyprahle, no doufáme, že v nějakém sedle vodu najdem. Otevřená krajina, hic, daleké výhledy. Kopce nekonečný a prudký. Zvlášť nejbližší kóta přes 2612m dává zabrat. Zejména sestup téměř kolmým terénem se skalkami je lahůdkou pro mý rozvrzaný kolena. V sedle nabíráme dech, ne však vodu (jak jsme doufali). Další hřeben – chrbet Trialetskij - je stejně příkrý a navíc se ztratily stezky od ovcí. Brodíme se trávou, de to blbě. Dosahujem dalšího sedla před horou Orta – Tavi. Odhaduju podle mapy, kde by mohla být nejblíž voda a po stezce sestupuji do doliny směr Sakire. V jámě pode mnou je salaš. K ní však nedojdu (příliš daleko a hluboko). Stezka mě zavede do lesa a ten les je čerstvé požářiště. Pach spáleniny, doutnající klády, pěšina končí v závějích popela. Tak tady vodu nenajdu. Zdrchanej se dopotácím skoro za tmy zpět k Jítě, kerou furt bolí zub a zobe brufeny. Máme dohromady pulitr vody a před sebou zítra suchý horský hřeben. Jíťa postavila stan, máme pár klacíků na ohník, jíme sýr a chleba, dopíjíme vodu. Zítra místo po hřebeni slezem do údolí vedoucího do Ošory. Tam bude voda. Dobrou noc. Ujito 12 km.

25.9.2015 čtvrtek

Slejzáme z hřebene do hluboké zalesněné doliny. Terén místy dost krkolomný, stezka nikde, skalní prahy a medvědí prales. Teprve za hodnou chvíli narážíme na vodu. Jdem pak korytem potoka, místy voda je, místy vyschlo. Tady musí být medvědů. Občas tleskám a pískám, aby utekli. Už jdem dvě hodiny necestou a doufáme, že až se doliny spojí, na cestu narazíme. Konečně se tak děje. Po dobré cestě od lesních mašin sestupujem podle potoka směr civilizace. Samozřejmě potkáváme přímo na cestě asi 2x medvědí hovna. Konečně sluníčko a loučka. Už je 11, takže snídani spojujem s obědem. Vařím Jítě na ohníku čaj na bolavý zub. Krmíme se zas chlebem, sýrem a zbytkem uzenýho z domova. Válíme se na sluníčku a pak pokračujem. Údolí se otevírá, lesy ustupují, prérijní krajina, skalky a i první políčka. Blížíme se ke vsi. U kupek sena a zavodňovacího kanálu ve stínu pod ořechy zase oddychujem a vaříme kafe na ohníku. Cestu tady kopíruje vodní potrubí a z nějaké výpusti je vyvedena ohnutá trubka – improvizovaná masážní sprcha. Skvělé osvěžení, je vedro. Potom už jen skok do vsi Ošora.

Na prašné návsi nám běží v ústrety prase a z jiné ulice přijíždí teréňák. Na mávnutí zastavuje a už se vezem k řece Kura do Aspindzy. Pivo a nanuk u krámu, kousek pěšky po luxusní asfaltce směr Vardzia a stopujem dodávku. Bere nás kus na křižovatku a pak už je jen cesta do Vardzie, provoz nicmoc. Ale jedou obytňáky. Jsou to Holanďani a jeden nám staví. Veze nás 15km až na místo. Jsou na dvouměsíčním výletě po východě. Přes Čechy, Bulharsko, sever Turecka, Gruzii do Arménie a teď se budou vracet jihem Turecka. Krásnej a pohodlnej výlet. No ale ne zas tak dobrodružnej.

Kupujem si lístky za 3l do areálu skalního města – kláštera. Rance necháváme na bráně. Asi dvě hodiny si to prolejzáme. Je to úplně stejný jak v Kapadokii. Pochází to ale z 11. století a žila zde i slavná carevna Tamara. Mohlo tu přebývat až 50000 lidí. Po velkém zemětřesení v 16. stol. bylo město opuštěno a využíváno jen částečně a příležitostně. Nejhezčí je asi hlavní kostel a únikové chodby z něj. Některé části se opravují. Dělníci zde mají skvělou lanovku na materiál.

Zespoda je slyšet originál živá hudba. Jdem tím směrem, ale krz hospodu, takže si cestou objednáváme těstový tašky se sejrem – tradiční jídlo chinkali (… něco jako polský vařený pirohy). To už ale docházíme ke krytému altánu a zdroji hudby. A je to soukromej mejdan (… alias výjezdní zasedání) gruzinský KGB (… kerá má nyní zkratku SSS – takže jsou víc, než za války SS). No prostě vybraná společnost – jsme v dobrých rukou. Hraje k tomu buben, klarinet a garmoška. Okamžitě jsme pozváni ke stolu a tím chinkali ztrácej smys, páč tu je:

dva druhy pečených ryb, šašliky vepřové, maso dušené skopové, chačapuri, sýry, saláty, likéry a skvělý gruzinský víno z oblasti Kachetie.

Konají se tradiční přípitky – Tosty. Všechno to řídí Tamada – vedoucí stolování. Vedle mě sedí Aleko (rusky Alexandr – Saša). Alekovi je 45 a je vedoucím KGB v nějakým gruzinským rajonu (podobně jako ostatní stolovníci). Je tu i sám náčelník z Tbilisi, kerýmu říkaj Bondy. Ten zná dobře Bratislavu, páč městská část Rajka má družbu se svým jmenovcem v Gruzii. Pije se tradičně na vstreču, ženy, rodiče, mír a přátelství, poutníky, zemřelé ……

Víno teče proudem, muzika hraje jak o život a skvěle. Je přizvána ještě turistka Angela z Birminghamu. Aleko si ji hledí, dokonce i na tanec dojde, my s Jíťou taky hopsáme. Zkrátka večírek se vydařil. Angela jde asi ve 22 spát do hotelu, my asi ve dvě na prázdné piknikoviště pod nějakej přístřešek.

26.9.2015 pátek

Jíťu bolí zub. Na večírku pod vrstvou sedativ (víno z Kachetie) nezlobil a už nad ránem se ozval. Brufeny už to moc neberou. Mě taky není dobře, páč sem se přežral zrajících sýrů a mám trošku sračku. Jdem před hospodu, v 8:30 má jet bus do Achalciche (za 5lari). Jede ale až v 9. Veze se i Angela. Pak míří do Batumi a lodí do Iljičevsku v UA.

Cestou se Jíťa rozhoduje, že bolavej mrtvej zub musí ven. Tady se ještě nějak domluvíme rusky, ale jak bysme si povídali s tureckým zubařem je ve hvězdách.

Vyhledáme tedy v Achalciche zubaře. Je to moderní ordinace, v čekárně sedí recepční (…asi manželka doktora). Domluva je jednoduchá – zub ven. A kolik to bude stát – 16lari. Jdu vyměnit 10e. Jíťa čeká, až na ní přijde řada (je tu dost lidí). Pak ji proklepne, tvrdí, že mrtvej zub nemůže bolet a zrentgenuje ty nejbližší, kerý jsou po korunkou. Vyjde najevo, že  (… a teď už budu adresný) Havelka z Trutnova nasadil korunku za 7000kč na živý zuby a do jednoho se dal zánět. Takle by se to asi dělat nemělo.

Nevrlej gruzinskej dentista se ale mezi tím s Jíťou sblížil, je to totiž Ataman – Šaman a případ vyřeší. Za ukrutnýho nadávání - korunku nádo snjať, čachaslaváckije dentisti to se přece nedělá dávat korunku na živý zuby - sundává korunku, pod umrtvením tahá nerv, čistí kanálek a pak ještě páčí ven kořeny mrtvýho zubu. Tím se ovšem mění finanční otázka případu a běžím vyměnit dalších 10e. Bude to stát 51lar. Nakonec se ale pacient a lékař spřátelili (viz společné foto) a byla poskytnuta „skydka“ – platíme jen 30lar. Sepisujem nějaký doklad pro pojišťovnu a srdečně se loučíme. Ještě dostáváme papírek se jménem drijáku proti zánětu a na bolest. V lékárně stojí jedna tabletka 4lari – 40kč. Kupujem jen 4ks. Bere se to po 12hodinách. Kupujem taky jedlou sodu na kloktání kanálků (… přebytek jsme využili na praní).

Jíťa je hrdina – já bych to toho nešel.

Jdem na busák. Cestou kupuju vodku (10lari – sakra hned vedle maj za 7) a chačapuri. Busik do Vale – poslední městečko u čáry stojí 2 lari a jede hned. Zde nás chce taxikář odvézt na čáru. Mě je však od rána trochu šófl a mám strašnou žížu. Musím si dát pivo (v TR nebude) a Jíťa džus. Utrácíme tedy poslední laráky za nápoje a necháváme si jen 5larů. Taxikářovi pak tvrdim že ja „děěěngy propil v báre“ a mám posledních 5lar. Chce 10. Na čáru to je 7km. Bere nás za 5 pod kopec a hned vzápětí stopnem dodávku přímo na čáru. Odbavení bez problému, jen u poslední závory prošmatává nějaký pohůnek rance a chce najít chlast (… a nechat si ho – inu muslimáni – přes den modlej, v noci chlastaj). Vodka je však přelita do petky a to naštěstí neodhalil.

Stojíme ve vedru a stopujem. Hodný pán nás veze do Posofu. Poetické centrum horského městečka, posedávající domorodci u čajoven. My ale pelášíme zpět na hlavní a stopujem. Dodávka nás převáží přes téměř 3000 m hory. Dostáváme energy drink a jabka.

Stojíme po 40km v nějakém městečku a nic nás nebere. Konečně policajti nás cuknou o 15km dál. Jeden umí engliš a straší, že u jezera Van je regulerní válka TR vs. Kurdistán a very dendžrs. Tím mi vyděsil Jíťu. Další stop konečně do velkého města Ardahan. Zde ale v podvečer zataženo, pusto, ponuro. Jedem dál busem za 20lir 100km do Karsu. Dál na Horosan dnes už nic nejede a je pátek – svátek, nic pořádně nefunguje, všichni podřezávaj ovce a dělaj šašliky. Todle všechno nám sdělil pohůnek na busáku, kerej uměl dobře rusky. Vede nás ještě k levnému hotelu, ale je zavřenej. Jdem tedy ulicemi města k „učitelskému domu“  - má to být síť levného ubytování. Cestou se ptáme mladíka a ejhle – byl v Ústí nad Labem na Erasmu. Vede nás tam. Vyklubal se z toho ale supr hotel s cenou 80lir za dvoulůžko. Loučíme se a šmějdíme kolem sousední školy. Je zde hřiště a altán, dalo by se tam spát. Ale zkoušíme další hotely (v jednom pak měníme 50e za 132lir – špatnej kurs) a máme skvělou špeluňku za 40lir pro oba (usmlouváno z 50). S úlevou odhazujem rance a po sprše jdem na polívku. Luštěninová polívka za 5l pro Jíťu a chleba a čaje v ceně. V TV ukazujou boje a je to v TR. To už děsí i mě. Nedokážem se domluvit s hospodským kde to je a co se děje. Že by měli policajti pravdu? Konečně peřiny a spánek

27.9.2015

V 6:30 opouštíme hotel a míříme na busák. Cestou se ptáme a děda nás vede přímo k sídlu bus společnosti, kerá jezdí do Erzurum. Tam nás bafnou a cpou do auta. Nevíme co se děje. Ujíždí s námi kamsi na předměstí a je to tak, že jsme honili bus, kerej už vyjel. Sedíme si a jedeme si. Za 20lir dalších 100km do Horosanu. Zde čaj (zdarma) a stop směr Agri. Nejdřív zemědělec – podnikatel. Umí anglicky, byl v Evropě a nejlepší svět je Turecko a muslimánství. Vysazuje nás u svý vesnice. Skáče na traktor a mizí v dáli. Pustina, hory, ale staví nám íránskej kamion. Dostáváme čaj a jabka. Vezem se až do Agri. Daří se nám a poskočíme ještě do města Patnos.

Provinční kurdské město, kde už má být horká půda. Ale jak nás ubezpečil zemědělec (Kurd) -  Kurdové se perou s Turkama a zásadně do toho netahaj civilisty a turisty - všude klid a bezpečno. Taky jo, vládne zde víkendová pohoda, čaj jsme dostali zase zdarma a ještě nám schovali rance. Šmejdíme po ulicích, ochutnáme něco slaného pečiva a mletý maso, Jíťa dostala kus melouna. Měníme 50e ve zlatnictví za skvělých 1e=3,4lir.

Berem rance, hodný dolmušák nás veze na výpadovku. Stopujem směr Adilcevas u jezera Van. To se daří. Kolem sopek dojíždíme k jezeru a dodávka nás bere až do Tatvanu. Bohužel jsme vzádu, bez oken, tak nám chybí výhledy na jezero. V Tatvanu po nás chlap chce za svezení 25lir a ještě nabízí, ža za 160 nás vyveze až do kráteru Nemrut Dagi (asi 20km). Slevuje na 120, ale nechcem. Kupujem chleba, sýr, olivy a jdeme kousek k benzince (výpadovka směr Bitlis). Zde začíná fungl nová asfaltka k hotelu a vleku (lyž. stř.) pod vrcholem kráteru (12km). Dál pak nový kostky až na piknikoviště v kráteru (dalších 8km). Vlevo je velkej stanovej tábor kočovníků, překračujem koleje, stopujem – nic nejede.

Ale přeci! Luxusní bílej offroad, v něm princ a princezna jak z pohádky 1000+1noc na romantickém výletu na kráter. Společné foto na hraně -  Jíťa a zamilovaný pár a jdem po kostkách napříč kráterem. Dílo přírody je to opravdu monumentální. V půlce kráteru o průměru 7km jezero a ještě nějaká menší, zeleň (osikové háje), vše lemováno stěnami výšky skoro 3000m (hladina jezera 2200), krása.

Proti nám jezdí auta vracející se ze sobotního pikniku. My však šlapem pěšky a za šera dosahujeme pouze Ilı gölü (Horké jezero). Má mít teplotu až 60st. což je blbost donekonečna přepisovaná z jednoho popisu do druhého. Jsme se v něm koupali a je asi o stupeň teplejší než sousední Studené velejezero. V létě tu je asi kemp. Nyní jsme zde však sami. Je úplněk, romantika, robíme ohník ze suchých rákosů, stavíme stan a hajdy na kutě.

28.9.2015 neděle

Ráno vybíhám hledat nějaké horké jezero, nenacházím nic. Sbíhám nad Studené na krásném místě – v jezeru dva ostrůvky, křišťálová smaragdová voda (voda z jezera je pitná). Přesunem se sem tábořit. Vracím se do kempu, jdem se projít k piknikovišťům. Zde ale bordel a neútulno. Koupem se v našem „horkém“ jezeře, asi v 10 balíme a jdem na místo co jsem objevil. Kousek nás berou kurdský kluci. Maj tam pět malejch kluků. Ty nastrkaj do kufru, aby se mohli turisti popovýst.

Scházíme k jezeru a pláži po staré cestě vykutané do skalek. Na pláži objevujem samovar a 3kg rajčat a nějaký papričky. Pozůstatek to po nějakém pikniku. Hlady neumřem. Spravuju samovar (.. díru po chybějícím kohoutku zapchám klackem) a pak ho roztopíme a Jíťa do něj kydá pokrájený rajčata, papričky a nějaký bylinky – bude lečo. Samovar je vlastně převlečenej parní stroj, má to komínek a je radost si s tím hrát. Podařilo se nám  uklohnit litr leča. Přidáváme četrstvý česnek a dlabeme. Hrnec dávám odmočit do jezera, abychom ho mohli použít na čaj.

Střídavě se válíme, koupeme. Plavu na ostrůvky. Vypadá to kousek, ale vracím se na sračky zmrzlej (…pak sem 3dny nascípanej). Večer se přesouváme o kus dál, aby na nás šlo sluníčko až do západu. Ohník, čaj ze samovaru. Spíme pod širákem, je docela chladno ale úžasná viditelnost – úplněk.

29.9.2015 pondělí

Po čaji a koupeli asi v 10 odcházíme a nekonečnou plání zdoláváme 5 km na hranu kráteru. Tady v závětří obědujem sýr, salám, olivy a scházíme směr Tatvan. Konečně auto a vezem se na křižovatku u města. Dál stopem směr Mus. De to nějak blbě – přískoky po 50km. Nakonec nás veze kamion se 40t betonu do betonárky v Solhanu. Pracovníci nás hned zvou na večeři. Podává se kuře, omáčka, rýže, chleba, ayran a čaj. Ten však nestačíme vypít, páč jeden chasník právě vyráží dál směr Bingol. A jede  až do Elazig (200km). No konečně pořádnej stop.

Má to ale háček, je mu 30. Nadrženej tureckej hřebec, kerej by nepohrdl ani mou Jíťou (… kerá by mu moha dělat mámu). Nevím, jak si to ty Turci představujou. Já křesťanskej pes se nesmím na jejich báby ani podivat – by mě podřízli - a oni – spravedlivý muslimové si myslej, že každá bába ze západu tam přijela, aby ji mohli ojet. No celou cestu o ničem jinym nežvatlá, než esli bych mi Jíťu pučil, že má holku až v Istanbulu. Na jednu stranu sme rádi, že se vezem, na druhou stranu bychom se už rádi nadrženýho kokota zbavili. Zastavuje pro občerstvení (cpe nám tašky ovoce, pití, křupky), dokonce mě nutí 50lir na bus (chcem jet z Elazigu nočním busem do Kayseri). Konečně busák a loučení.

Bus nám jede za hodinu ve 22 a stojí 60lir/os (439km). Pěkně drahý a eště ne bus-lux ale nepohodlná maršrutka. Sere todleto.

30.9.2015 úterý

Proklimbáme cestu, ve 4 jsme v Kayseri. Obrovská hala. Hodně spících rodinek (cikáni, kurdové, nebo syřani???). Svalíme se vedle nich a dokonce usínáme. V šest jdu zjišťovat jak do Goreme. Vezmou nás tam 20l/os, jede to v 9. Nějaký drahý za 70km. Šmejdím okolo haly a ejhle – vedle je menší hala – příměstské busy. Do Urgupu (7km od Goreme) to jede každou hodinu a stojí 8lir! Kupuju lístky na osmou a přemisťujem se tam. Dáváme čajík za liru a už se vezem. V Urgupu na busáku další čajík, necháváme zde rance a šmejdíme po krámech. Kupujem jídlo do Goreme, tam je draho – žádnej BIM, nebo podobný supermárket. Pak jedem za 3 liry do Goreme (taky každou hodinu).

Jíťa sedí na lavičce stanoviště taxi a já šmejdím po Goreme s mapkou v ruce. Na ní mě v info vyznačili, kerý jsou nejlacinější dormitory. Ufuk, kde sme spali před 4mi léty za 12lir/os je plnej. Další jsou dost hrůzy – jeskyně s palandama bez oken a chtěj za to 10e/os! Znavenej se po více jak hodině doploužím k Jítě a to v co jsem doufal se stalo! Taxikář (kerej ji tady zatím živil olivama, sýrem kajmakem) nám domluvil nocleh v nedalekym hotelu Atak za 50lir dvoulůžko a sprcha na pokoji. Nic lepšího se letos nenabízí. Za ty 4 roky pěkně podražili. Taky daleko více lidí (jsme tu ve stejný termín), hlavně Japonci  a 3 nový supermárkety (s normálníma cenama). Konečně na pokoji, zutý boty, sprcha. Po rekonvalescenci jdeme zobat víno a trochu se projít skalama. Taky zas měníme 50e v kurzu 3,2 za euro, což de.

Zajímáme se o půjčovnu kol - tehdy byly za 15lir/den, dneska chtěj 50 a slevili by na 30. Tak to radši pojedem dolmušem a dojdem pěšky. Aspoň nám zbyde na víno. Nejlevnější stojí 10lir (minule 6). A to jsou tady, díky turistům, supr ceny. Jinde v TR jsme neviděli méně než 15. Večer si vaříme čaj na liháči a pijem ho na sedánkách před hotelem. Majitelka nás upozorňuje, že sedění je i na střeše a to je supr! Výhled na osvětlené skály a městečko, pohoda, klid.

1.10.2015 středa

V 9:15 jedem dolmušem do Urgup. Zas čaj na busáku, slaný pečivo z místní pekárny a jdem pešo směr Mustafapaša. U vyschlého potoka hledáme cestu údolím do Ortohisaru. Ale dem blbě a bloudíme neschůdným terénem. Aspoň je tu víno, tak zobem. Vracíme se a jdem nehezkým zarostlým údolím bez výhledů. Odbočujem podle šipek hezčím skalním údolím k nějakému vydlabanému kostelu a po asi 2km vycházíme na pláň s prašnou cestou. Po ní směr Ortohisar, který už je vidět. Všude víno. I to malá žlutý podlouhlý – koncentrát hroznovýho cukru. Jsme přecpaný k prasknutí, sotva se vlečem. Ortohisar nádhernej. Malebné staré město, skalní obydlí, pevnost na vrcholu. Potácíme se z centra na hlavní a je tu zastávka busíků. Za chvíli (a 2,50lir) nám to jede zpět do Goreme. Pak už jen víno, chleba, sýr a olivy na střeše a spát.

2.10.2015 čtvrtek

Budí nás zvuk z plynových hořáků. Je zataženo a bezvětří, obloha plná balónů.

Zas busik do Urgup. Jede s námi i grupa Čechů a půjdou stejný výlet jak my. Z Mustafapaša údolím Gomeda Vadisi a zase přes pláně do Ortohisaru. V Urgupu jdou na busik, my ještě pekárna a pak baklavárna v ulici směr Mustafapaša. Kilo baklavy za 20lir. Takže stejná porce jak předevčírem v cukrárně v centru u stolečku je tady na papírovém tácku za třetinu (ne 10lir ale 3). Taky míjíme speciálku na chlast (velkoobchodní prodejnu).

Stopujem do Mustafapaši, jde to snadno, je to 7km. V turistickém centru je stánek s vínem. Na jedněch flaškách je v podstatě česko-rusky Nazdarovyje. Chlápek co to prodává je Makedonec, takže skoro bratr Slovan. Dozvídám se, že Nazdarovyje je název místní vinařské firmy (… asi to vlatní nějakej rusák). Flaška stojí 20 … ale vám ji nechám za 15. I tak neberem.

Docházíme naše Čechy. Společnými silami (dle GPS) najdem správný směr do Gomeda Vadisi. A je to krása, skalní kaňon, dokonce s pitným potokem, tunely, spousta vytesaných obydlí v takovém rozsahu, že mi to připomíná Petru. Celé věžáky vytesané do skalních bloků. To by mě zajímalo, jak lezli z patra do patra. A daří se nám proniknout do útrob dvou takových vydlabaných masivů. Ve stropě spodní místnosti je vždy v rohu, či u stěny vytesanej čtvercovej průchod o patro vejš. Ve stěnách jsou zádlaby, takže jako komínem se rozporem vyleze do dalšího patra. No atrakce!

Krajany jsme ztratili. Docházíme k bufetu. Zde se z údolí odpojuje cesta přes kopečky a dolíky do Ortohisaru. Ještě si mácháme nohy ve stínu u potoka a pak tam vyrážíme. Zase se cestou přejíme vína. V Ortohisaru nás do starobylého dvorka naláká místní babka, pohostí hrozny, zahraje na bubínek a pak ho otočí a naznačí, ať ji do něj něco hodíme. Naštěstí mám opravdu jen drobné. Babka spokojená a my nakonec taky (krásné fotky turecké domácnosti). Z centra pak jdem bokem přímo na křižovatku na Goreme a kolem kempu na pláně nad skalami. Trefujem cestu do kaňonů a ještě s dvěma turkyněma docházíme na kraj Goreme. Cesta kaňony, myšíma dírama a po žebřících je bomba. Turkyně navíc vlečou psíka, kerýho ustrašenýho vytáhli z nějakýho kostelíka vysoko ve skále, kam se zaběhl. Nedovedou s ním slízt žebříky. Tak mi ho svěřují a jsem za hrdinu já. Psík je úplně hotovej a odevzdaně mi visí v náručí.

V Goreme za šera kupujem víno a jídlo a hurá na střechu.

3.10. 2015 pátek

Dneska večer odjíždíme. Vyklízíme pokoj a rance dáváme pod schody. Potom jdem tunely a roklemi směr Učhisar a pod pevností přes hlavní silnici cestou kolem ArtGalerie do Love Valley. Zase zobem víno a pak oddychujem ve stínu jedné z věží. Je to tu stále stejně krásné jako při minulé návštěvě a máme lepší světlo na focení.

Opouštíme údolí na silnici Goreme -  Avanos a pojali jsme myšlenku dostopovat do Avanosu k řece a aspoň nohy si omočit (je hic). To se daří. Akorát cesta k centru s řekou je nějaká dlouhá. Ale vede kolem tržnice v plném proudu. Tak tu šmějdíme a dáváme so kebab v housce za 5lir. Potom hurá k řece. Ouha – kolem celé promenády je oplůtek aby drzý husy nešly mezi lavičky a tak se k vodě nedá dostat (… to by nás ty husy sežraly). Rekreujem se tedy ve stínu na lavičce. Potom se vracíme na výpadovku. Daří se nám stopnout 4-kolku s vlekem. Na ní je pohovka. Jíťa na pohovce, já na obrtlíku vleku, vpředu řidič. Supr jízda s větrem ve vlasech!  Ale jen na křižovatku. Zbylých 5km nás berou Japonci v půjčeném autě.

Berem víno a jídlo a lezem na vyhlídkový kopec nad Goreme. Západ slunce se ale nekoná, je zataženo. I tak budou fotky nasvícené Kapadokie dobrý. Po večeři jdem na hotel. Náš pokoj není obsazen, tak máme stále zázemí. Děláme si čajík a pak se přemisťujem na busák. Ve 20 to jede do Istanbulu. Lístek koupený už ve středu stál 60l/os (740km). Takže čím dál, tím levněji. Letušák, co roznáší čaj mě furt buzeruje – že sem naboso, pak, že nemám boty. Nejradši bych ho nakopal. Tlustá bába naproti taky nemá boty a to mu nevadí. Měním si místo s Jíťou, tam nevidí a mám pokoj.

V Ist na busáku nás to vykopne v 7:30. Je po dešti. Jedem metrem na Aksaray a pěšky do Sultanahmed.

Nechávám Jíťu na vlakáči a jdu hledat hotel. Zase nic jak v Goreme. Rekord je 70lir za oba. Až na poslední chvíli hostel Sur v ulici Tayhatun Sokak. Jednolůžko (já na karimatce) za 50lir. Skládáme se tam, sprcha a do ulic. Ještě se v recepci vnutim na net a dělám check-in na zitřejší let, tisknu letenky. V info na nábřeží zjišťuju jak na letiště Sabiha Gokcen. Nejlíp prej na metro (4liry) a ještě někam na metro (4liry) a přestup na bus Havas za 12lir. Anebo lodí do Kadikóy (4liry) a odtud bus za 6lir na letiště.  Chcem jet lodí a busem. Ještě se ptám, v kolik to v neděli začíná jezdit – prej v pět. Nám to letí v 9:45. To abychom v 5:30 vstali a šli. Cesta bude trvat 2hod. No ale teď vzhůru na bazar.

Šmejdíme po bazaru, dáváme si pilav s kuřecím za 5lir. Potom jdem k modré mešitě.

Hafo turistů, fronty na vstupné, zvláštní vlez pro nemuslimy. Jdem ještě k Aya Sofia. Zase fronty, vlezné 30lir. Tak to je ta muslimská vstřícnost – za to že, nakoukneš do mešity, zaplať tři stovky?!? Jítě je nějako zle (asi z toho). Uléhá na lavičku a teprve asi po 20min je schopná dojít do našeho ubytka. Okamžitě do postele. Vařím ji čaj na zbytku lihu a jdu koupit víno a sejry domů.

S vínem problém, vydávám se špatným směrem a teprve daleko od turistických ulic nacházím prodejnu, kde maj i chlast (pozná se to podle toho, že tem posedávaj muslimové a nekřesťansky potajmu ucucávaj piva z plechovek). Víno tady stojí 15lir, pivo 5 až 6.

Vracím se k Jítě. Propotila péřák, má ukrutnou horečku, ale už je ji líp. Jdu ještě do večerních ulic na nábřeží. Na lavičce slupnu chleba a salám, něco pofotím a zpět. Balíme jak to jde, rozkládám karimatky. Moc toho nenaspíme. Je vedro, hluk, koušou komáři.

4.10. 2015 sobota

Budíček v 5:30. Sbalit, odchod. V přístavišti mříže - mrtvo. Kurňa – nějaká chyba! Jdem přes most a na druhé straně se ptám rybářů v kolik jede loď do Kadikóy. Prej v sedm. Je 6. Čumím do zamřížovanýho nástupiště a tam svítí dokonce 7:30. To sme v riti. Co teď? Zabočujem do ulic a odchytáváme taxikáře. Do Kadikóy 17km, chce 50lir – to nedáme. Ptám se, kam nás může vzít, abychom mohli skočit do busu na letiště. Taxim za 15lir. Odtud jezdí busy Havas. Co nám zbývá. Jedem na Taksim. Zde asi 3 busy Havas na obě letiště. Sedáme do toho správného. Platíme 2 x 11 lir a v sedm jedem. Sláva! V 7:40 jsme tam. Uf, to nás holka v informacích vypekla – v neděli první loď až v 7:30. Pak už vše v pohodě, akorát hrozná organizace tureckých letišť. Všechny lety za hranice maj jedno odbavení a třídí se to až u gate. Strašný fronty, ještě že jsme si do nich stoupli včas.

Pro let jsem se rozhodl na poslední chvíli. Bál jsem se nějakých komplikací na hranicích krzevá uprchlíky. Měli jsme jet busem do Sofie a dalším přes Srbsko do Brna. Anabáze za 2500,-. Let Pegasus stál i s rancem 2000kč + bus St Agency 300,- do Brna a vlak do Pa za 170. Takže stejný a místo dvou dnů v busech jen jeden den cestování.

Posun času o hodinu. v 11 jsme v Bud. Na letišti otevřenej Spar – kupujem piva, džus za kartu. Z letiště mísou na Kobanya. Z bankomatu Erste vybírám 2000HUF (…v Tesco Areně - je součástí stanice – ale pozor odchoďáky jsou v HU o víkendech zavřený, fungujou částečně jen pasáže). Pak metrem na Nepligét a v bufetu v podchodu polívka a kuře za poslední hufy. Pak v parku čekáme na žluťáka. A už tam stojí a už jedem. V Brně chytáme první spoj do PA a na čas jsme tam (21:14).

Jdu pro auto. Auto tam není. Nevěřím svým očím. Znova procházím parkovací pruh. Pak volám 112. Za chvíli mi volaj zpátky. Auto je v technických – odtáhli ho, páč čistili ulice. Jsem přesvědčenej, že tam žádná cedule o čištění nebyla. Ukecám policajty, aby pro nás přijeli a odvezli k těm TS. Tam tma. Voláme na číslo napsaný na bráně. Naštěstí držej pohotovost a první co se mě maník ptá – esli mám 1500 za odtah. Nemám, nic jsem si neobjednal. Policajti mizej, čekám, až chlápek přijede a vydá mi plechovku. Vypisuje mi pak složenku, že to musím zaplatit a pak se odvolat. Konečně v plechovce a tradá dom.