Gruzie - týden ve Svanetii 29. 8. - 6. 9. 2014
Fotky jsou ZDE
29.8.2014 - pátek
V 16:30 skáčem do plechovky a řítíme se 340km směr Wroclav a po dálnici s mýtem (cca 100Kč) na letiště v Katowicích. Hned za Wroclaví štauch a nervy 1:30h krokem v koloně. Stíháme, ve 22:30 jsme na parkingu 1 před letištěm. Hážem si korunou, esli půjdem do Malého Kavkazu (Bordžomi, Vardzie) a k moři, nebo do Svanetie. Vyhrála Svanetie. Překydávám batoh a beru pohory. Jíťa má tenisky a sandále. Vyzvedávám na info kartu Fly Silesia, kerá má zajistit 90% slevu parkovnýho pro Čehúny (a zajistila). Rychle vypít dvě píva a už dem na odbavení. Letenky WizAir, cena 4600/os + jeden ranec v podpalubí pro oba za 1800 zpáteční.
30.8.2014 - sobota
Odlet 0:35. V Kutaisi jsme asi v 4:30. Posun je +2hodiny. Je dusno, zataženo. Měníme prachy, já doláče, Jíťa eura. Taxi do centra na stanoviště maršrutek (u vlakáče Kutaisi I) je za 5 lari (když jedou 4lidi). Lar = cca 12,30Kč. Bus by stál stejně. Maršrutka do Zugdidi nám ujela. V 10 pojede až do Mestie (25lar/os.). Je to 230Km. Šmejdíme po tržišti (rance již v maršrutce). Ale v 6 pusto a prázdno. Naštěstí funguje bufet, tak 1. gruzinské točené za 1,20 lar. Pak další kola po probouzejícím se bazáru. Nákup chleba (prohnutej placatej ušatej výbornej lavaš přímo z pece) za 0,70 lar. Sýr a čača (kořalka) - pulitr 3 lar. 9:00 vekslování mezi maršrutkama, přesuny ranců a lidí a konečně razíme. V busiku turisti i domorodci. Řítíme se do Zugdidi. Zde krátká přestávka na občerstvení a vzhůru do Svanetie. Další zastávka v motorestu. Výborný chačapuri za 4 lar. Za pivo chtěj 3 lari, tak si ho odpouštím (ještě nevím, že bude hůř - Svanetie je přece gruzinský Švýcarsko i se švýcarskejma cenama). Frčíme horskými dolinami po zánovním prvotřídním asfaltu a pak ucházející betonce. Tytam jsou doby, kdy cesta z nížiny do Mestie (150 km) trvala 6 hodin. Dneska tam lítá i letadlo z Tbilisi (75 lar). Okolo 16:00 jsme tam a hledáme cestu směr Lakhir. Mestie má pěkný park v centru a mnoho opravených věží. Je tu však i řada hypermoderních staveb působících jak pěst na oko. V informacích zavřeno. Jdem hledat cestu na Lakhir. Potkáváme skupinu Češek. Chtěj jít ten výlet obráceně, ne jako my do Ušguli, ale nechat se odvízt maršrutkou tam a jít zpět do Mestie. Je to 60km přes sedla 3 – 4 dny. Po cestě autem 45km. Bloudíme po pastvinách u letiště. Je jasný, že bychom se měli vydat na hřeben nad něj, ale nenacházíme kudy. Rezignujem a na pěkném místě u potoka, kde hrázka vytváří rybníček, se válíme a koupeme. Je hic, běžím do magazínu pro pivo. Dvoulitrovka stojí 5 lar. Je asi 18:00 a vracíme se do Mestie. Bere nás ten kilometr maršrutka a řidič radí vyjít pěšky po silnici na Ušguli, přenocovat, ráno v šest chytnout policajty zdarma, nebo později maršrutku za prachy a dojet do Ušguli. Pěšky zpět do Mestie. Táboříme na louce u silnice nad Mestií. V noci hlasy. Domorodci cosi kutí u cesty kousek od nás.
31.8.2014 – neděle
Zaspali jsme (Jíťa si neposunula čas). Policajti jsou jistě fuč. Ploužíme se po betonce a po čase stopujem maršrutku. Je to parta mládežníků z Tbilisi na výletě. Jedem 2 h po strašné cestě do Ušguli. Ale betonka je ve výstavbě, třeba ji někdy dokončej. V cíli platíme každej 25 larů. Ušguli je velice fotogenické, trčící věže, kostelík na kopci a v dáli (10km) nejvyšší hora Gruzie, majestátní pětitisícovka Šchara s ledovcem. Skoro každej obydlenej domeček je gesthaus. Prolejzáme kostelík a jdem dolinou s valící se ledovcovou řekou. Míjejí nás domorodci s turisty na koních, nebo v offroadech. Potkáváme skupinku Čechů. Jsou tu s cestovkou a choděj nalehko. Turistika zde kvete. Jíťu a ranec nechávám u řeky a běžím si (10km) sáhnout na ledovec pod Šcharu. Cestou na piknikovišti objevuju poloprázdnou 5l petku s vínem, tak ji schovávám za šutr. To se bude hodit. Jsem u paty ledovce. Valí se z něj řeka a padaj šutry. Je to zážitek. Běžím zpět. Přelejvám kus pětilitrovky do nalezené menší petky a ještě se řádně občerstvuji gruzinským vínem specifické chuti. Hned se běží líp. Potkávám Jíťu, šla mi naproti. Jdem k řece a schovaným rancům, koupem se a svačíme sýry a víno. Pěkně namotaný se plížíme zpět do Ušguli. Jsme u domku, kde bydlí čehůni. Maj tu pivo za 4 lari. Povídáme si s jejich průvodcem kudy cesta do Ušguli. Začíná to tak, že prvních 10km se jde kaňonem po cestě, kudy jsme přijeli do Lakhoru (Ipralu). Taky se dozvídám, na co byly ty věže. Nepřipadá mi, že by byly vyloženě obranné (kdo by tady na ně útočil). I průvodce to potvrzuje. Snad se do nich uchylovali členové rodin, když se na sebe namíchli s jinou rodinou páč tu vládla krevní msta a v ještě čerstvějších dobách prý z toho byla prestižní záležitost. Jako se dneska kokoti předháněj kdo má placatější auto, špičatější barák a kozatější bábu u Svanetů byla prestižní záležitost postavit synovi, který se oženil a založil rodinu, co nejhonosnější věž. Tak jdeme. Zrovna startuje nějaká maršrutka a bere nás do zmiňovaného Lakhoru oba za 5 lari. Odtud stoupáme do svahu vysoko nad řekou směr Chalde. Berou nás nějaký maníci zdarma. Jsou dost nalitý. Jeden se v Chalde narodil. Někdy v roce 18?? prý ves dobývali Rusové a všech 16 věží co tu bylo rozstříleli. Dnes tu funguje jen jedno stavení a je to zase guesthouse. Jinak je vše opuštěné, chátrající. Chlapící nám ušetřili 5km a strašnej kopec. Zlákat do hotelu se nenecháme a jdem po cestě dál směr ledovec vytékající z masivu Shota Rustaveli. Po cca 7km docházíme na velké pastviny s opuštěnými salašemi. Vybíráme si jednu hluboko v kopřivách a šťovících. Luxusní nocležiště. Ohník, poslední paprsky slunce opírající se o horské velikány a jdem spát. V noci prší.
1.9.2014 – pondělí
Vstáváme v sedm. Po dešti je chladno. Rychle vyrážíme do prosluněné stráně. Od domků začíná cesta vzhůru do sedla Chutnír 2722m. Jde se dobře, cesta se spořádaně vine strání a v půlce je krásná polana s potokem a místy na stany. Už vidíme do sedla. Je jasno, křištálový vzduch. Náhle se nad námi vynoří Mount Everest – hora Tetuld. Ze sedla pak máme celé panorama jako na dlani i s dalším ledovcem stékajícím do doliny kam směřujem. Válíme se v sedle a potom sestupujem. Cesta prudká, blátivá a dole brod. Je cca 13 h, řeka z ledovce už dost prudká. U ní skupina Izraelců, kterou právě na koních přebrodili dva místní maníci. Vedoucí skupiny povidá, že tu před chvílí byli i nějací naši krajani, zkoušeli brodit, ale pak taky zaplatili za převoz. Zkusil bych to, ale nechci třiceti lidem dělat divadlo. Ptám se borců, za kolik nás převezou. 10 lar/os. Tak se kroutím a shodnem se na 10 lar za oba. Cpu mu prachy, ale nenene – až za řekou, aby Izraelci neviděli (ti šli za 10/os). Sedám si za borce i s rancem, Jíťa sedí sama na koni, kerýho můj borec vede. Výstup z proudu je prudkej, že mě málem ranec stahuje z koního zadku do vln. No to by diváctvo puklo smíchy. Naštěstí se udržím. Zážitek dobrej ale radši bych zadarmo brodil – určitě by to šlo (bez diváků). Jdem krásným otevřeným údolím se spoustou míst na táboření 6km do vsi Hadiš. Cestou koupel v bystřině, průchod lesíkem a už nám mává les věží v Hadiši. Kouzelné opevněné hnízdo, vše se idylicky rozpadá. Žije tu 16 lidí z původních 60. Ti nás vyhlíželi již z dálky a snaží se nás ulovit na nocleh. Což je úplná blbost, jsou 3 odpo, jasno, vedro, tak na co nocleh. Chcem jen koupit chleba, přesto jsme zavlečeni na prohlídku přepychové koupelny a chleba nakonec nemají. Vysmýkáme se a jdem o patro vejš. Je zde další ubytovadlo a kupujem dva domácí chleby – kus za 3 lari (v civilizaci max. 1 lar). Opouštíme vesnici a vyrážíme traverzem dál. Potkáváme skupiny turistů a za lesíky dorážíme k potoku, kde je v naší mapě malované kafé. A opravdu ho před námi vidíme. Usazujem se však u potoka a bufetujem z vlastních zásob. Já pak spravuju píchlou kadimatku, Jíťa se opaluje. U bufetu pak dost turistů, my ale pokračujeme dál po pěšině traverzující stráně. Blížíme se z boku k hřebeni, který padá dolů z velehor masivu Mesba pokrytého ledovci. Na hřebeni se buduje cosi jako dálnice do hor o obrovském sklonu. Až později cestou stopem z Mestie se od silničářů dozvídáme, že to bude největší sjezdovka na světě vedoucí z ledovce z výšky 3200. No nazdar. Klesáme mezi technikou asi kilometr a naštěstí si všimnem mužika označujícího odbočku vpravo z náspu tohohle veledíla dál do náruče přírody a doliny Mulakh. Rachot strojů nás ale doprovází ještě dobré 2km z kopce lesem. V půlce svahu se otvírají nádherné louky vypasené na golfové hřiště a panoramata na další velikány Tviber, Kakhiani, a v dálce nad Mestií majestátní Ušba (4700m). Jsou tu rovinky na stan, ohniště, potůček nedaleko – ideální tábořiště typu orlí hnízdo. Stavíme palatku, děláme ohník. Kocháme se západem slunce a hurá do hajan.
2.9.2014 – úterý
Sestupujem do civilizace do Chvibiani. Na cestě u prvních domů seděj u teréňáka dva místní borci. Ptaj se, esli chcem někam odvézt. My však pouze konverzujem, odkud a kam jdem pěšky. Popijem s nimi nabídnuté pivo a kráčíme dál k mostu přes ledovcovou řeku. U řeky na supr místě mezi břízkami rozbíjíme tábor, pečem se na slunci, nebo ležíme ve stínu a chladíme se v ledovcovce. To nám vydrží skoro 3 hodiny, potom kávička a dál na pochod. Přes most a vysoko nad řeku, po pastvinách do vsi Cholaš a do další vsi o patro výše. Je to Lakhir a je v něm věží jak naseto. Vesnička též vybydlená. Potkáváme jen kouzelného dědečka žadonícího o „adin rubl“. Nic nedostává, z dědečka se tímto stává cholerickej bandita nadávajícího cosi v rodné svanetštině a výhružně mávajícího holí. Inu pravá svanetská pohostinnost. Pokračujem vzhůru mezi domky a přes ploty na traverzovou cestu. Ta se vzápětí klikatí a stoupá vyprahlými svahy stále výše a ještě výše. Lezeme zbytečně vysoko nad osadu Murshkel. Slunce pálí a nikde voda. Konečně lesy a další stoupání. Konec je v sedle s opuštěnou chatou a vyschlým pramenem. Klesáme prudce dolů skrz lesík na louky dokonale vysečené kosou. Narážíme na cestu a ta nás svádí špatným směrem doleva. Omyl zjišťujem po 20ti min a vracíme se. Konečně jsme správně, máme značku a klesáme pastvinami a remízky směr Mestia. Traverzy se střídají s prudkými sešupy a taky vozová cesta, která se nekonečně táhne do Mestie. Dopotácíme se tam zcela vyprahlí, když už se stmívá. Chlemtáme vodu od domorodců, potom nakupujem pivo, sýr, chleba, rajčata a česnek, dáváme si nanuk a hurá na naše tábořiště za letištěm. Tak se nám z odpočinkového odpoledne stal náročný pochod bezvodou krajinou. Odměnou je obloha s tisícem hvězd sahající až na nasvícené věže staré Mestie.
3.9.2014 – středa
Je pošmourno. Stoupáme prudce ranním městem vzhůru směr jezírka pod Ušbou. Zrekonstruovaná část s věžemi. Všude penziony. Vyhlídková skalka, pak lískový les, traverz po značce a potom prudce vzhůru po zkratce bez značky. Po půl hodině se les mění na jalovcovo-sosnový a konečně louky a prašná cesta. Snídáme. Docházej nás dvě vysmátý Číňanky. Trochu konverzujem. Jdou taky k jezerům. Pak potkáváme párek krajanů. Jdou od jezer, spali nedaleko od nich. Jsme ve výšce cca 2000m. Je tu krytá vyhlídková plošina, cesta z města pro offroady s turistama a letecký výhled do Mestie. Začíná drobně pršet. Schováváme se jak se dá před větrem hnanými kapkami. Jsou tu i Číňanky a dva Francouzi. Pak lezem vzhůru. Všude jsou krásné obrovské modré šafrány. Potkávali jsme i menší a ještě hezčí sírově žluté. Na dalším brdku jsou salaše. Nejsou doma, tak v závětří na verandě robíme kafe. Nemáme vodu, berem z rukomije co tu visí a filtrujem. Konečně sluníčko a výhledy na monumentální Ušbu. Stoupáme dál, občas po cestě, občas zkratky pěšinami až přes odbočku do Bagvdanaru (zítřejší cíl) prudký hřeben navrch k jezerům. Jezírka malá, zabahnělá – spíš jen napáječky pro dobytek. Pasou se tu koně, velmi malebné. Pitná voda je na mapce v mým mobilu značená výše v nějakým sedýlku. Zanechávám zde Jíťu a lezu s flaškama vejš. Už jsem skoro na posledním vršku před Ušbou a furt nic. Běžím zas dolů. Jíťa postavila stan, páč mrholilo a máme tu spát. To ale měníme. Jsou teprve čtyři a pitná voda nikde. Tak zas stan balíme a při tom konverzujem s Ruskou, kerá došla s velkou grupou turistů. Pak traverzem, abychom se nemuseli spouštět až dolů na křižovatku značených cest. Snažíme se klesat po pastvinách a konečně narážíme na bystřinu. Cácháme se a chlemtáme vodu do zásoby. Dále traverzujem svahy směr obrovský kotel s potokem, odkud budem zítra stoupat do sedla 3000m. Traverz však končí v rokli. Jak kamzíci lezem po stráni hluboko dolů na značený chodník. Zde vybíráme jediný rovný plácek na úzké šíji hned pod cestičkou. Nemůžem se moc roztahovat, aby se nám něco neskulilo o desítky metrů níže do rokle. Jdu pro vodu asi 5 minut do zářezu s potokem. Pak si robíme ohník ze suchejch šťovíků a hajdy spát do našeho orlího hnízda.
4.9.2014 – čtvrtek
Krkolomně traverzujem potok v zářezu a po pastvinách s koňmi stoupáme vzhůru směr sedlo pod horou Gul. Značku střídavě ztrácíme a nacházíme, je tu plno cestiček od zvěře. V 10 jsme tam. Snídáme a průzkumem zjišťuju, že musíme ještě výše doprava kus po hřebínku až na dosah Ušby. Jsme tam. Výška 2950m, Ušba a ledovec pod ní je nadosah. Kocháme se a pak lezem dolů na druhou stranu sedla. Zase spousta stezek. V hloubi pod námi vidíme osadu Gul a Bagvdanar. Kolem druhé docházíme do salaší. Jsou opuštěné (až na stádo býků, který se mi daří zahnat), krásně zachovalé. Skvělé nocležiště. Taky tu spali nějací Češi a nechali tu část map a povídání o Gruzii stažené z netu. Děláme si kávičku a dál klesáme už po dobré stezce. Polorozbořená osada Gul a první domorodci na koni. Jedou nahánět ty bejky. Zleva i zprava hučí divoké bystřiny v hlubokých zářezech, mezi tím vyprahlé pastviny. Přidal se k nám pes a bude nás opatrovat až do zítřejšího odjezdu. Chcem se válet u vody, ale tady se k ní dostat nelze. Až dole nad prvními domky Bagvdanaru nacházíme přístup k potoku a trochu schovaný plácek na stan. Je hic, nad horami je bouře, pak i trochu sprchne a dělá se skvělá duha. Večeříme zbytek chleba, sýra a kořalky. Zalejzáme už v osm. Pes nás hlídá před zvědavci a cizími psi.
5.9.2014 – pátek
Vylejzáme brzo, čeká nás dlouhý přesun do Kutaisi a chcem to zkusit stopem, aby nám zbylo na nákupy. Procházíme Bagvdanar, potom Ushkhvanar a Dolasviph. Zde nás bere auto. Jsou to silničáři a ukecám to zadarmo. Jedem asi 20km po hlavní směr Zugdidi. Vyhazujou nás na odbočce v pustině. Kupodivu se nám daří stopnout asi 4. auto. Dodávka, prázdnej prostor, bude to zas zdarma a jede až do Zugdidi. Sedáme na kartony a fofrem upalujem. V Zugdidi se ptaj spolucestující z kabiny (řidič mluví jen gruzínsky) esli jedem do Tbilisi. Takže pokračujem dál v jednom tahu až do Kutaisi. Vyplivne nás to tam dost vomlácený už ve dvě odpo. To je teda rekord! Je ukrutnej hic, lezem hned do fastfúdu u kerýho nás vyhodil. Je vobleženej cyklogrupou z Litvy. Dáváme si chačapuri (1lar) a pivo (1,20lar). Mají tu velkej výběr pečenejch dobrot, všechno to nestihnem ochutnat i když Jíťa tvrdí, že by snědla celý kuře. Za barem stojí 10l pet bandaska a kohoutkem a v tom tmavá tekutina. Asi nějaká limonáda. A není to limonáda ale rozlivočnyj gruzinský koňak! Tak hned ochutnáváme. Pak sem skočím pro litr. Stojí 8lar. Posilněni se potácíme ke stanovišti maršrutek a nádraží Kutaisi I, kde naše putování před týdnem začlo. Je to asi 1km po mostě přes trať. Zjišťujem maršrutky na letiště. Poslední prý v 18:30 a cena 2lar/os. Je to směr Samtredia, hned u autostrády, takže není problém se tam dostat. Rance se nám daří uložit do úschovny (jeden z bufetů za rohem), cena 5lar a vzhůru na trh. Šmejdíme, co a jak a pak kupujem kafe, chleba, víno, kořalku, sýry. Víno sladký i normál. Chuť nic moc ale je to praktický suvenýr. Běžím taky pro ten koňak a znova si dávám chačapuri a pivo. Jíťa jde ještě na trh. Já si povidám na lavičce s domorodcem Říká, že prchnul z Abcházie. Pronajímá ubytko u Batumi (měl tam právě Čechy) a víno a kořalku na trhu si prej koupěj jen alkoholici a turisti. Místní maj svý prověřený zdroje. Víno z trhu je půlka voda. No co naděláš, už to nebudem vylejvat. Jíťa se vrací s vysněným kuřetem. Berem rance, pcháme do nich butylky a hurá na letisko. Před moderním letištěm je romantické jezero s rybičkama a pasoucím se koněm co přišel po autostrádě od Samtredie. Sedáme na šutry, pijem pivo, jíme kuře, nohy nám ve vodě ožužlávaj rybičky. Takhle by měli vypadat letiště všude na světě. Asi v devět uléháme k plotu. Letí to ráno po pátý.
6.9.2014 – sobota
Budíček ve 4. Vyrábíme ranec do podpalubí. Je plnej butylek. Slečna na odbavení, když to vidí, mě upozorňuje, že max. tekutin na ranec je 5litrů. Já mám sedm. No snad to projde, nebo to vypijem. Prošlo to. Letíme. V sedm jsme u auta v Katowicích. Karta Fly Silesia funguje a parkovné na osm dní stálo 16zl. Super! Dálniční obchvaty nás vedou obloukem zleva přes Katowice, takže to nebude 340km ale 360. Dálnice v pohodě ale ze strachu před štauchem u Wroclavi sjíždíme dřív a přes prdolíny se kodrcáme někam. Nakonec to vychází nejrychlejc přes Chudobu. Výsledek je tedy 380km a 7hodin v plechovce. To sme se teda projeli. Odstavit plechovku a hurá na Krakonoše!