... krásnější než hory můžou být jen hory ...

Foto je ZDE

20.9.2012 čt

Sem sám doma. Jíta mi odjela na Bali. Je hezky a mám ještě 4 dny dovči. Sním o rumunských horách. Fagaraš – vždycky sem se ho bál – že bude bouřka, že do mně uhodí blesk, že bude námraza, že smeknu a spadnu do jámy, že mě sežere medvěd. No ale čas dozrál – už se nebojím. Počasí dobrý – nádherný podzim ale najednou ochlazení. Na kameře od Balea Lac je vidět sníh, tak teď ne. A taky mám chřipajznu a mám jet do Spy trhat jabka.

27.9.2012 čt

Včera sem to nevydržel a koupil strašně drahý jízdenky na bus Brno – Sibiu za 3110. Hajzli to na poslední chvíli místo zlevnění o 300 zdražili. No co, zavřel jsem oči, proklel celej svět a šel do toho. Těžko pochopitelné v porovnání, že loňský zářijový výlet do Turecka se odvíjel od zpáteční letenky Mnichov – Ankara za pouhých 2800.

Předpověď je všelijaká – nemůžu čekat, že mě někdo přesně řekne jak bude za 7 dní v 2500m.n.m. Ale má být teplo.

Měl jsem jet s klukama na kola, ale chci do hor. Naposled jsem byl v únoru na prahu Himalájí a mám horský absťák – moc se mi chce obrušovat vibramy. Dny se krátí, s Jítou bych to nemusel stihnout.

Takže autem do Český Třebový, vlakem do Brna a ve 23:45 to má jet do RO.

28.9.2012 pá

Je 1:00 a bus nikde. Jediné co mě trochu drží je, že tu čekají ještě 3 Rumuni. Sere mě to a pesimistický představy se točí okolo ztracenejch 3tis a dovča fuč. Přijíždí v 1:15. Taková běžná linka Hamburk – Bukurešt asi tak 2000km. Prej se zašprc někde u Lipska.

Sedím v 1. brázdě nad řidičem. Jsem tu jedinej čehún. Vedle mě Niko co jede na dovču po 5 měsících makání ve fabrice na palety kdesi ve Vyškově u Brna. 70 kaček na hodinu, 14 hodin denně. Inu kapitalismus.

Do Sibiu nabíráme další sekeru. Bus eurolines profrčí HU a pak staví v každém větším rumunském městě cca 20min. Na zastávce v Devě objevuju bankomat BCR. Sou ve skupině Erste jako moje spořka, takže výběr za 6kč. Vybírám 100lei.

Silnice mezi městy pěkné ale zapchaté kamiony. Cestovní průměr v RO tím klesá na 30km/h. Strašný.

Místo v 16 jsme v Sibiu v 17:45. Na autogara Turnisor 3km od vlakáče. Vlaky co sem si našel do Turnu Rosu sou všechny fuč. Taxi by mě tam vzalo za 15e. Je to 20km. Jdu k vlakáči skrz krásné centrum.

Sibiu je starobylé město původně osídleno Němci (Hermannstadt). Je vlahý večer a na historickém náměstí je Oktoberfest. Všechno ale pouze v režii pivovaru Ursus – žádné místní speciality (přitom Sibiu má svůj pivovárek). Vše předražené jak někde v Německu. Prdím jim na to – dám si pivo a keksy v nějaký nádražce až tam budu přemejšlet, kde budu spát.

V sedm sem na vlakáči. Vzpomínám si, že na trase do Turnu je větší hnízdo Talmaciu – je to na mé trati údolím Oltu (ne směr Brašov). Tak se ptám, esli tam něco jede. A ono jo – za dvě minuty z pátýho nástupiště! Naštěstí je tu kluk co taky stíhá tedle spoj. Utíkáme podchodem, skáčem do vagonu, za námi se zavíraj dveře a jedem. Uf.

Krásná moderní souprava se plíží předměstími Sibiu. Ptám se průvodčí jak do Turnu Rosu. Mele něco o přestupu a snad ještě dnes tam dojedu. No moc ji nerozumím a vystupuju v Talmaciu i když se mě snažej nějaký domorodci zadržet. Hned se ptám původčího jak dál do TR. Zrovna odmávává můj vlak – a byl to on! Vlak je v riti. Pak mě to vysvětluje. Měl jsem jet ještě dvě zastávky a přestoupit. Další vlak tam jede v 3:49.

Koukáme na sebe a podařilo se – sem ho zhypnotizoval – nechá mě přespat ve výpravně. Ptám se ještě, kde je nějaký magazin a on je hned na peroně. Takže konečně pivo Bergenbier za 2,50lei. V devět zavíraj. Kupuju výpravčímu Staropramen za 5lei (okradla mě na záloze na flašku). „Pravé české pivo z magazinu mixt na nádraží v Talmaciu“.

Pak asi do 22 debatujem. De to ztuha, ale když se chce tak to jde. Má ženu, je mu 40, bezdětní, vegetarián. Co se dá si vypěstují. Takže dostávám svačinu v podobě tmavého chleba se zeleninovou pomazánkou. Říkaj tomu překvapivě zakuska a každá správná rumunská rodina si toho navaří na zimu asi tunu.

Uléhám ve služebně na podlahu hned za pult ovládání vyhybek a návěstidel a budí mě jen občasná služební hlášení. No taky koušou u země nějaký svině a musim celej zalízt do rance ale to je zas hroznej hic.

29.9.2012 so

Budiček ve 3:30. Rychle balim a skáču do vlaku. Jen dvě zastávky (8km za 3 lei) a sem v Turnu Rosu.

Sou 4 a jdu za dvěma domorodci do vsi. Veřejné osvětlení naštěstí funguje tak přes náves na dohled kostelu a proti proudu potoka docházím k hospodě a ceduli Monastyr 3km.

Cesta se mění na no asfalt a temným údolím proti hučícímu potoku jdu do hor. U potoka lámání větví a funění. Ano medvěd! Strachy podělanej prchám po cestě vzhůru. Stejně vylekanej huňáč zase lomozí a funí dolů potokem. No fuj. Hned tahám čelovku a svítím před sebe ostošest. Už žádnýho medvěda nechci!

Míjím vybydlenou lesáckou chajdu s ohništěm (ale střecha dobrá) a docházím ke krásné malované kapličce s pramenem. Klášter je kousek  - nade mnou štěkaj psi a kokrhaj kohouti. Ale co tam po tmě, ještě by mě nějakej čokl sežral. Takže vařim čaj ze svatý vody a čekám na světlo. Naštěstí není zima ale světlo ne a ne přijít – nějak se zatáhlo. Až v 6:45 místního času (však je tu o hodinu posunutej) nějaký náznaky. Jdu dál a v sedm jsem u kláštera. Velkej pes štěká a doráží. Naštěstí kameny ho udržují v bezpečné vzdálenosti.

Vylejzá hubenej mnich a nějaká babka. Ta mě varuje před psem a zahání ho a mnich mi radí kudy dál. Je to jednoduchý – po jediný lesní svážnici do hor. Hned za kapličkou na obzoru je další lesácká chajda ale zamřížovaná. Pak ještě asi kilometr a cesta končí ale je tu turistický rozcestník a značka (červený kříž). Vede strmě hřebínkem bukovým lesem. Chodník je dobře znatelný a bohužel i tady vyježděný od motorkářů. Pak výstup z lesa na louku na příčný hřebínek a doleva lesem vzhůru na travnaté pláně.

Je 8:00. Sedím v 1500 m na začátku holých planin. Cesta stoupá poloninami a traverz vlevo kolem hory Chica Fedelesului. Zde je vydatný pramen. Pak dál přes Vf. Tatarul do plochého sedla. Další prameniště. Vpravo na hraně je vidět salaš a nějací turisté (salaše jsou již v tuto dobu prázdné).

Okolo 11 se válím na svahu hory nad Saua Surului. Sluníčko odtlačilo oblačnost. Je teplo a po sucharovém obědě si dávám dvacet. Mezitím mě předchází turisté. Asi vyrazili z té salaše. Docházím je pod Capul Surului. Přede mnou se tyčí první dvoutisícovka Budislavul. Ze sedýlka dost prudký výstup. I tady jsou opuštěné salaše. Dál nad Lacul Avrig je trasa nenáročná. Rychlý sešup do kotle a ve dvě skáču do jezera. Je to tu překrásné. Válí se tu jen tři Rumuni a vzápětí odchází. Vařím si kávičku a ve tři pokračuju směr Saua Scarii.

Přes několik nenáročných traversů ale i ostrých vrcholů tam dorážím pohodovým tempem v 17:00. Vedle původní plechový boudy tu stojí nové refúdžo Salvamontu z izolačních panelů.

Jsou tu čtyři Rumuni, pak přichází další. Nakonec nás tu nocuje cca 10. Celková kapacita je 20 lidí na palandách. Voda je kousek pod sedlem. Chata tu prý je teprve dva roky a světe div se, je vybavena solárním panelem a baterií - vnitřní LED osvětlení a zástrčky 12V na doblití moblilů. 

Jeden chasník se mě ujímá (umí dobře anglicky) a popisuje co a jak dál na trase. Taky dostávám na přivítanou hlt čujky. K večeři klohním brkaši se salámem a olejem. Postupně zaléháme a okolo osmé už je tma a klid.

Počasí dnes bylo supr. V deset jsem skočil do trenek a kromě větrných vršků vydržel v krátkej rukávech.

30.9.2012 ne

Budík zvoní v 6:30. Pár hltů čaje a v sedm jsem na trase. Nad horami září měsíc v úplňku a na východě svítá. Čeká mě obávaný úsek přes Serbotu a Negoiu.

Snídám v osm na Serbotě. Pak lezu po skalnatém hřebínku dolů do Saua Cleopatrei. Jsou tu místama řetězy ale za těchto podmínek netřeba je využívat. Ze sedla se cesta prudce klikatí na Negoiu – 2. nejvyší horu Rumánie.

V deset jsem na vršku. Vrcholové foto, kofila a hurá do Strunga Dracului. Nemá se tam lézt – lze to obejít jinou soutěskou po žluté značce. Komín se nedávno vysypal a ve spodní části padající suť potrhala řetězy. Hrozí tu pády šutrů i člověků díky celkové nestabilitě terénu. Jsem tu sám a tudíž nemám na koho svrhnout kamennou lavinu. Jde to dobře i bez řetězů. Jen je potřeba dávat pozor kam člověk šlape. Pak jen traverz a sešup.

Ve 12 jsem u jezera Caltun. Hned bych do něj skočil. Ale nesmí se tu koupat – zdroj vody pro táborníky. Stojí tu tři stany a obsazená je i chata Salvamontu.

Dochází mě turista. Samuel z Bukurešti. 26 let - inženýr přes malé vodní elektrárny. Je tu s partou na víkend. Tlacháme asi půl hoďky, popíjíme vodu z jezera. Akorát jsem díky tomu zapomněl obědovat.

Peláším dál na docela prudkou horu Vf. Laitel. Dál je traverz Vf. Laita. Za ním pod sedlem zdroj vody.

Ve dvě se vyvaluju pod Vf. Paltinului. Suchary, salám a válení na sluníčku do tří. Jsem nedaleko tranfagarašského tunelu a je to znát na hustotě výletníků. K Balea Lac do mumraje nescházím a užívám si ostrého hřebínku s výhledy na obě ústí tunelu a jezero s chatami. Pohodový hřebínek bohužel končí výstupem na velehoru Vf Iezerului a už pod sebou vidím jezero Capra - moje dnešní nocležiště.

V 17:00 stojím u jezera. Celý hřebínek nad Balea Lac zabral 1:30 a bylo by méně náročné to podejít přes silnici kolem Balea (půl hodky k silnici a další půlhodinu k jezeru Capra).U Capra je taky dost výletníků ale už jsou na odchodu. Přichází solo turista z protisměru a staví stan. Pak ještě další tři nocležníci s velkejma krosnama. Koupu se a válím, ale ochlazuje se tak šup do dlouhejch kalhot a větrovky - dala se do mě zima. Vařím kafe.

U pramene pak krafám s tím solo turistou. Je z Brašova a šel na otočku na Moldoveanu. Má u Balea Lac auto. Supr výbava – nejlehčí stan od MSR, lehoučkej vysokohorskej péřovej polskej spacák. Prej měl letní Hannah Scout jako mám doma já, ale nechal ho dětem. Celej v goretexu. Asi dost za vodou. No kam se hrabu na Rumuna. Hadry od Větnamců a bivakovací pláštěnka od Jurka. Ale máme jednu společnou hračku - Pálavu z Gumotexu. Je to nadšenej vodák tak ještě tlacháme o rumunskejch řekách.

Na Moldoveanu to prý je 7 hodin. Radí mi kde brát vodu a kde jsou refúdža Salvamont.

Jdu se zašít ke spodnímu jezírku. Stavím přístřešek a vařím zas kaši a čaj. Když zalezu vychází fantastický měsíc v úplňku. Tak zas vylejzám a fotím.

Dneska jsem potkával turisty hlavně v protisměru. Většina skalnatých úseků se řetězy tak vyjde do stoupání, což je lepší. Příště to půjdu obráceně.

Noc je teplá.

1.10.2012 po

Nad ránem se rozfoukalo. Furt jsem se převaloval a zdály se mi divoké sny. Budík neslyšet – vstávám až v sedm se světlem. Čaj a v 7:35 vyrážím.

Cesta příjemně mírně stoupá, ale za hranou se láme do temného skalnatého kotle. V protější stěně je zas stará a nová chata Salvamont (Ref. Foreastra). Stezka pokračuje dnem kotle na rozhraní skály a sutě a pak šplhá do dalšího sedla v úrovni chaty.

V sedle je skalní okno a děsnej průvan ale za hranou bezvětří a sluníčko deroucí se sem z východu. Takže dneska ve větrovce a i na čepici dojde. Hic je jen v závětří.

Následuje ostrý technický hřebínek nahoru dolu. Jsou tu i lana. Postupně míjím křížek českému turistovi z r.2005 a další pomníček slovenské turistce datovaný 2001. Asi to tu bývá v nějaké bouři divočina.

Stezka se ostře vyklikatí do sedla, traverzuje a stoupá do hory Vf. Mircii a pak prudce padá k jezírku Poda Giorgiului. Zde refúdžo v dezolátním stavu bez střechy a dost bordel. Okolo jezera jsou četné sněhové fleky. Před týdnem tu prý bylo 25 cm sněhu. Je 10:30 a už sem zralej na oběd. Posnídal jsem jen pár sucharů a kokosku u skalního okna. Válím se v závětří, nabírám vodu z jezera a jde se dál.

Charakter trasy se odtud mění - samé táhlé travnaté úseky, žádný skalní výšvihy. Po necelé hodině stojím v plochém sedle a vlevo je na dosah chata Podragu u stejnojmenného jezera. Vypadá to velice malebně a je dost lákavé tam sestoupit a dát si pivo. Ale známe to – zas tak na dosah to není a ztratil bych tím dvě hoďky.

Ve vichru traverzuji tedy kopce dál a potkávám osamoceného turistu v protisměru. Je to Rakušan a jde jen krátký okruh z údolí na Moldoveanu a přes  Podragu zpět k autu.

Pod nástupem do hangu na Vistea Mare zalejzám do závětří a posilňuju se kafem a kofilou. Ve 13:15 lezu do hory. Je to prudký ale na kafovej pohon jedu jak raketa a za 15 min stojím na vršku. Nechávám zde ranec a nalehko poskakuju po hřebínku na nejvyšší horu Rumánije Moldoveanu. To zabere dalších 15min.

13:45 vrchol dobit! Kupodivu zde moc nefouká. Pár fotek, dokonce i na video dojde a poskakuju zpátky. Beru ranec a scházím do sedla Portita Vista k chajdě. Je tu parta mladejch Rumunů – jdou také v protisměru na Podragu. K vodě tu je daleko a další je u nové chajdy v sedle Foreastra Mica – prý 3 hodiny cesty. No nějak to vydržím.

Stezka traverzuje hřebeny bez větších převýšení. Ale už toho mám dneska plný kecky a furt do mě burácí JZ vichr. Překvapivě už v 15:45 se za kopcem objevuje chajda a v 16 stojím před ní. Takže ze tří hodin jsou dvě.

Nikde nikdo ale přece pohyb - ovčáckej pes! Házet šutry netřeba - pokorně se ke mně plazí a vrtí ocasem. A je to fena a pod chajdou má štěňata! Asi je ze salaše co je vidět 500m v údolí. Lidi odešli a jí tu nechali. To sis teda holka vybrala místo. Výška 2190m a nikdo kdo by tě krmil. Vichr jak sviňa  a ještě slepý štěňata co se třesou zimou. I kdybych ti tu nechal všechny zásoby stejně časem zhynete.

Jdu dolů pro vodu - je to asi 3min. Dělám čaj a přemejšlím, esli mám jít dál k jezeru Urlea. Je to tak na dvě hoďky. Mezi šestou sedmou bych tam moh bejt. Mám se někde kroutit ve vichru, když tu je supr prázdná chajda? Zůstávám tu – třetí den je odpočinkový! Zítra to nějak doženu.

Po obloze se ženou cáry, vichr burácí, v chajdě je fajn. Vařim kaši, píšu deník a jdu lehat. I tahle chata je vybavena LED osvětlením. S další výbavou to je slabší - palandy kromě asi 4 postrádají desky - jen holá kari síť. Spaní pro jogíny.

2.10.2012 út

Včera sem furt nemoh usnout. Bouda vibrovala ve vichru, fena dole bouchala do plechový podlahy a do toho kníkala štěňata. Budíček v 6:30. Fotím měsíc nad refúdžem, vypiju čaj, sypu pár sucharů feně a v 7:10 odcházím. Chladno, jasno, vichr.

Nad jezerem Urlea snídám a slíkám se do kraťasů. Jezero pode mnou leží ve stínu ale kus od něj je vidět na sluníčku kopule bílo červeného refúdža. K jezeru vede odbočka 20min. Včera bych to stih – od mého noclehu jsem 1:20h.

Něco nesedí – nejsem tu sám! Fena se vyprdla na štěňata a kvůli hrsti sucharů se vydala za mnou. Zaháním ji nadávkama a šutrama. Loudavě se šourá pryč.

Stoupám traverzem na Vf. Fundui Bandei. Kousek za ním nechávám ranec a nalehko peláším na poslední fagarašskou horu přes 2500m  - Vf. Hartopu. Za půl hoďky sem zpátky u rance. Chvíli pokračuju po travnatých pláních a když se otočím tak fena zas 200m za mnou. Pronásleduje mě jako stín. Řvu na ní, ať táhne zpátky ke štěňatům.

Vždyť já blb už todle zažil. Před lety v pohoří Trascau s námi 2 dny putoval pes za to, že dostal vyblízat krabičku od paštiky. Nic nedávat!

Traverzuji dál pláně a pak sešup vlevo do Curmatura Zarnei – první sedlo pod 2000. Jsou tam vidět chajdy Salvamontu a malá jezírka. Z dálky velmi pěkné. Jedna chata je nová a kus dál rozpadající se neobyvatelná kopule.

Jdu hledat vodu. Za rohem je salaš a dál v údolnici určitě potok. Je to ale od salaše ještě kus. Salaš vybydlená. Konstrukci z klacků pokrývají igelity. K požití by ale byl nenačatý sáček instantní mamaligy a ještě se tu kupodivu válí asi půlka pytle krmení pro kočky.

Fena už je tu taky a čmuchá okolo. Esli není blbá tak si ten pytel najde. Je blbá – nic nevyčmuchala, osvědčuje se jen jako stopařka.

Hledáním vody jsem ztratil půl hodiny. Oběduju v 11:30 a ve 12:15 razím dál. Psa ženu pryč.

Na svahu následující hory Vf. Zarnei je pramen. Měl jsem dojít až sem – pouhých 20min. Tahle hora by se měla jmenovat brusinková – je jich tu hafo.

Další nekonečné travnaté poloniny a potom sešup do Curmatura Ludisolor. Jak jinak, opět polokoule nové útulny u malebného jezírka. Cachtám se – vody jen po kotníky a o to teplejší – jezírko vysychá. Konečně nefičí vítr, popíjím kafe a zajídám sojovou tyčkou.

Zde se hřeben dělí – já půjdu dál po červeném pruhu na Vf. Berevoescu a červený trojúhelník jde do pohoří Iezer – Papus. Na Berevoescu je psáno 1:30.

Za 40min stojím pod vrcholem. Vpravo je vidět refúdžo a mně odbočuje červené kolečko vzhůru přes pláně vlevo na boční hřeben směr nížiny a město Fagaraš. Na kameni nový nápis ref 15min. To je divný.

Ale opravdu za hřebínkem hledím dolů na novou kopuli refúdža.

Trochu vpravo se rýsuje fantastické pohoří Piatra Cralui. Před sebou teď vidím celý hřeben, co mě svede do údolí. Nejméně polovina hřebene lehla popelem – kleče, jalovce, rododendrony, brusinky, trávy. Po cestě bylo vidět mnoho takových spálenišť, ale teď půjdu přímo po něm. A v dálce na hřebeni svítí červenobíle další refúdžo. Můj cíl. Značený to je tyčema s červeným terčíkem. V mlze by to nebylo vidět – jsou od sebe tak 200m. No ale hřeben je jasný, ostrý

Příkře klesám do sedýlka a příkře zas stoupám vzhůru. Furt se otáčím, ale zdá se, že psa jsem se definitivně zbavil. Byl to divný pocit – jak kdyby vás pronásledoval lovící vlk.

Je šest. Docházím k boudě Salvamontu. Nově osazená. Ohniště a kupa vyřezané kleče. Bude táborák.

Kdepak asi berou vodu? Jdu do nejbližší údolnice. Na začátku je nafoukané sněhové pole tak 3 x 5m. Jdu příkře dolů do jámy ale voda nikde. Šplhám zpátky ke sněhu. Cpu ho do flašky ale to je málo. Žádnej hrnec však nemám. No ale vždyť si můžu uplácat kouli – zásobárnu sněhu!. Vleču asi 3kilovou hroudu k chajdě. To jen tak neroztaje.

Vítr se odpoledne uklidnil a bude fantastický západ slunce. Osvítí to majestátní vápencový hřeben Piatry. Roztápím sníh na čínský polívky - dlouhý nudle. Válím se na sluníčku do jeho západu a fotím. Potom sedím u vatry z klečových kohátů. Peču zbytek salámu na ohni a vařím čaj.

Vychází měsíc a dole v nížinách se mihotají světla. Poslední noc v horách.

3.10.2012 st

Dneska nespěchám. Vylejzám, jen abych vyfotil východ a potom ležím v teple spacáku a čekám, až sluníčko ohřeje vzduch. Vařím čaj a v 8:45 opouštím toto krásné místo. 200m od chajdy náhle závan mlhy a chajdu nevidno. Naštěstí jsou to jen cáry a hřeben neztratím. Klesám brusinkama – o snídani postaráno. Pak klečí, stezka byla nedávno prořezána tak to jde dobře.

Potkávám zákopy a valy z kamení. Kerý matláci a o co tu bojovali?

V 1700m mě pohltí les. Už ráno jsem si z nalezené plechovky a dalšího víčka vyrobil rachtátko – zbraň proti medvědům. Hovno plný brusinek jsem potkal už včera a teď i čerstvý stopy. Pilně tedy rachtám. Docházím na poloninu ve svahu. Podle šťovíků tu stávala velká salaš. A na spodním konci poloniny je zcela nový lesácký srub a zdroj vody. Chata zavřená, nikde, nikdo. Oběduju a opaluju se, mám nechutně spálenej bolavej frňák. Pak se sluníčko schová a nastoupí šedivá deka. Dusno.

Velice prudce padám lesama dolů. Cesta rovně po spádnici. Chtěl bych vidět tu mašinu, kerá tady jezdí. Ústí to na manipuláku dřeva na křižovatce pěti cest. Půl hodinu zkouším, která je ta pravá. Ale modré kolečko, které na polonině vystřídalo červené (asi došla červená) nikde. Mělo by to být doleva a samozřejmě to je až ta poslední možnost – zcela vpravo. Jinak než v mapě.

Peláším po vrstevnicový cestě. Nechce se ji klesat ven z lesů a o to je delší. Konečně ústí v údolí a konec lesů. Vidím střechy domů. Jsem u potoka Sebesul nad vsí Malinis. Do centra vsi ještě 8km a dalších 12 do Fagaraše.

Zalejzám k potoku. Je čas oběda. Meju se a vařím poslední dvoje nudle. Pak po prašný cestě pěšky do civilizace.

Jsou tu různý penziony a pila. Člověků a aut nemnoho. Konečně něco jede a staví. Lesní dělníci a jedou až do Fagaraše. Otáčím se k horám, ale zmizely v šedivých mracích.

Konečně asfalt. Míjíme obrovský areál chemičky v troskách. Dělnická čtvrť nyní sloužící jako gheto pro cigoše a nádraží Fagaraš.

Je zachmuřeno a dusno, začíná poprchávat. Zítřejší lístek do Sibiu bude stát 11,70lei. Zbytek můžu roztočit. Nejdřív se potácím směr stadion, že bych tam večer zalez a přečkal noc v suchu tribun. Stadion je však obehnán plotem – jedině tam pak potmě přelízt. V parku ani u rybníka taky žádnej útulek pro vandráka.

Procházím centrum (tržnice, krásná starobylá pevnost) a schovávám se před mrholením v Kauflandu (na výpadovce směr Brašov). To je stejně vynález  - teplo světlo, jídlo, batoh v úschovně. Kupuju dárky dom (plastový lahvičky s hruškovicí Riieni á 200ml – skvělý na cesty), víno, sejry (neskutečnej výběr) a něco na zub na hned (pivo, pečivo). Platím to kartou anobrž sem se trochu rozšoup. Musím předělat batoh, aby se to tam vešlo (karimatka ven).

Přestalo pršet, ploužím se s poněkud ztěžklým rancem k nádraží a vyhlížím tu pravou putyku. To se na sídlišti nedaleko nádraží daří. Venkovní krytá nálevna s brašovským pivem Ciucas za 2,50. Dopisuju deník, nalejvám se lahváčema a přikusuju keksy. V sedm se posouvám o lokál dál. Maj tam točenou Timisoaru za 3 a myslel sem že taky vařej. Nevařej. Běžím do nonstop magazin pro další chrumky.

V devět se chci vloupat do stadionu, ale za plotem štěkaj psi, tak uléhám na nádražní rampě. Je teplý večer. Občas mě přeskočej nějaký lidi, co dou zkratkou na vlak, ale ve zdraví se dožiju rána.

4.10.2012 čt

Před osmou skáču do vlaku. V 9:40 to je v Sibiu a za 40min jsem na busáku AtlasSibu (Turnisor) na předměstí nedaleko Lidlu (i se zastávkou v tržnici na skvělýho bryndzovýho gogoše).

Má mi to jet v 11:30. Bus eurolines tu nikoho nezajímá – žádný info (je to přece konkurenční firma!). Tak číhám, kerej bus by moh jet mým směrem. Jen náhodou si všimnu, že jeden eurolines přistál před nádražím a du se tam podivat. Má ceduli Romania – Germania a jede přes Prahu.

Místo fasuju vedle veletlustýho strejdy co jede za dětma do Berlína. Další jedinej Čech v busu je Větnamec co se vrací po měsící z Bukurešti. Kuchařil tam – nějaký jeho kámoši v centru rozjížděj větnamskou restauraci. Neumí ani slovo rumunsky, tak mu překládám i to jak dlouho budem stát na zastávkách (i když to sám jen odhaduju). Ptám se ho na recept na pekingskou polívku. Říká, že ji vařej, ale neví z čeho, prej ho zatím pustili jen ke smažení nudlí. Taky tvrdí že v celym Rumunsku trvale bydlí jen 350 Větnamců kdežto v Čechách 50000.

Zase se plížíme průměrem 30km/h díky nekonečným zastávkám ve městech.

Na hranicích vopruz jak sviňa. Pruděj Maďaři. 3 x kontrolujou pasy. Českýho Větnamce tahaj z busu a prosvěcujou mu pas, esli není falešnej. Pak nakonec vybíraj doklady od všech.

Řidič busu měl pře hranicema dlouhej proslov, co všechno se nesmí vozit a Rumuni vybrali od každýho 5e  - úplatek celňákům, aby nás nekontrolovali. My Češi (Větnamci) nic nedáváme protože „no inteleg“. Když si vezmu, že jen v tudle chvíli tu je 5 linkovejch busů á 40 lidí x 5e, maj maďarští lidově demokratičtí EU úředníci denně docela dobrej vejvar. Naposled jsem něco podobného zažil před sedmi lety na hranici PL/UA taky v linkovým buse. Vybíralo se ale jen po dvou dolarech a nebylo to v rámci naší krásný zoologický zahrady zvaný EU.

5.10.2012 pá

Kupodivu jsme už ve 3:40 v Brně. Ve 4:30 mě veze vláček do Třebový. V 6 skáču do plechovky (hurá – nikdo ji neukrad!) a v 7:45 jsem v práci. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!

CO SEBOU

spacák Hannah Sherpa, tenká pěnová karimatka, podlážkovina pod karimatku, pláštěnkostan Jurek

plyn vařič Pinguin, kartuše 230g, Al ešus pro jednoho

rezervní prádlo: trenky, ponožky, tenký POP (polypropylen) spodky, teplý triko Hiko Teddy, BA triko na cestu busem, BA kapesník, čepice, rukavice

lehkej ranec bez konstrukcí a jinejch volovin, nožík švýcarák, Al lžíce, náplastě, obinadlo, brufen, mastička infadolan, zásyp framykoin, kopie mapy DIMAP Fagaraš, A4 slovníček rumunštiny, sirky, zapalovač, občanka, karta, jízdenka, hodinky, brejle, mobil, šitíčko, kus špagátu, kompas, foťák a náhradní baterka, 1,5l pet flaška na vodu

Celkem: 7,5kg

Co k jídlu do hor na 5 dní:

4ks brkaše s mlíkem, 4ks dlouhý nudle (čínská polívka), malá šiška trv. salámu (350g) /hodil by se i špek/, dva pytle  suchar. koleček z lidlu (á 250g), 1,5dcl oleje (do kaše), česnek, sůl, 2dcl kořalky, inst. kafe a čaj, 4 sojový suky, 3 kofily, 100g hořká čokoláda

Celkem: 2,5 – 3kg. Nic nepřebejvalo, zbylo trochu kafe a čaje

Takže plná polní i s 1,5l vody do 12kg

Do busu svačinu zvlášť

Co na sebe:

hrubý POP triko kr. rukáv, teplejší POP rolák, POP slipy, větrovka, tenký dlouhý a krátký gatě, návleky, ponožky, lehký celokožený trekovky Hi-Tec